V minulých letech jsem Noc kostelů pojímal spíše jako Tour de France. Ve snaze získat co nejvíce razítek do poutnického pasu (ale hlavně navštívit co nejvíce zajímavostí) jsem sice poznal během pár hodin místa, která bývají běžně nepřístupná, ale byla to honička.

Ve Frýdku-Místku (tedy přesněji ve Frýdku) jsem prolezl katakomby ukryté v bazilice na kopci. Za pár desítek minut už jsem na náměstí téhož města lezl do věže dalšího kostela. Mimochodem, výhled na Beskydy z kostela svatého Jana Křtitele, o kterém je řeč, je neopakovatelný.

Někde mají kruhy v obilí, my máme srdce v parčíku před kostelíkem.

V Řepištích jsem se díky Noci kostelů konečně dostal do kostelíku, kolem něhož často jezdím na kole a vždycky si říkám, jak asi vypadá vevnitř. Ve Vratimově jsem prolezl půdu tamního kostela… Tam jsem si poslechl koncert, jinde evangelium a tak dále a tak podobně…

Vždy to bylo super, ale tentokrát jsem se zastavil v jediném kostele, a to je ten náš, hrabovský, dřevěný unikát. Díky tomu, že jsem se nikam dál nehonil, jsem si konečně náš klenot pořádně vychutnal. Navíc jsem se zaposlouchal do zpěvu scholy a zahleděl do poutavé prezentace o Karlu IV a umění v době panovníkova života.

Kostel svaté Kateřiny Alexandrijské v době konání Noci kostelů.

Představení kostelní scholy.

Zazněly i varhany.

Chvály, žalmy a zpěvy se nesly dřevěným kostelíkem.

Pohled z kúru.

V kostelíku, o němž je poměrně známo, že v roce 2002 vyhořel a za dva roky byla otevřena jeho kopie, bylo moc hezky a jako třešnička na dortu byl výstup do věže ke zvonům a taky do věžičky s vyhlídkou. Kdo by čekal vyhlídkovou terasu, zábradlí, lavičky, stojany s dalekohledy, tak tomu rovnou řeknu, že toto tady nenajde.

Až ke zvonům se dostali lidé, kteří se vyšplhali po kolmém žebříku.

Vyhlídka vypadá tak, že plápoláte na kolmo stojícím žebříku, pouze hlavu máte venku a pokud vám to dovolí krční páteř, můžete se podívat na všechny strany. Báječný zážitek, který doporučuji absolvovat pravidelně každý rok, tedy minimálně při této akci. Já například zjistil, že se stále ještě na tom kolmém žebříku udržím, i když mi chvílemi připadalo, že zdolávám spíše převis, než kolmici. Také mne potěšilo, že se stále ještě protáhnu otvorem do vyhlídkové věžičky i s fotobrašnou. Báječné zjištění a jsem vážně zvědav, jestli náhodou někdo do příští Noci kostelů ten otvor zase trochu nezmenší.

Návštěvníci mohli obdivovat krovy kostela, které tesaři po požáru vytvořili tak, jako v kdysi.

Při sestupu jsem potkal pána, kterému jsem se jednak omluvil za to, že jsem ho svým focením ve věži brzdil. A jednak jsem mu slíbil, že fotky z té věžičky dám na tento blog. Což taky činím. A ještě jednou se omlouvám.

Pohled z věžičky směrem k Nové Bělé.

Výhled na Beskydy. V dálce je poznat Lysá hora.

Výhled z věžičky kostela směrem do centra Ostravy.