Jedno ze základních pravidel práce v médiích, což je jakési desatero žurnalistů, praví: „Pro lásku Boží, vystříhej se patosu.“ Jsem si jist, že pro psaní blogu, zvláště svého vlastního, platí toto pravidlo: „Žádné pravidlo neplatí.“ Proto, kdybych se snad v tomto textu dopustil patosu, nepřibíjejte mne za to na pomyslný mediální kříž. A navíc, jako polehčující okolnost připomínám, že tento text je umístěn v rubrice „fejetony“, což je velmi volný žánr.

Proč jsem se rozhodl napsat tento text? (Mimochodem, bod 8 téhož desatera praví: jsou řečnické otázky nutné?). Takže znovu – proč jsem se rozhodl napsat tento text?

Je to taková souhra náhod, které uvedu v tomto pořadí.

Náhoda první: včera jsem si povídal s úžasnými lidmi, kteří bydlí v naší vesnici, dnes v městském obvodu zvaném Ostrava-Hrabová. Manžele Hromádkovy lidé v Hrabové znají především proto, že dělají krásné fotografie a vyhrávají s nimi soutěže. Včera jsem seděl v jejich ateliéru, který je dopoledne autodílnou a v ateliér se mění až odpoledne. Po celý den je toto místo pak také malou zoologickou zahradou a útulkem pro opuštěné a zraněné ptáky a zvířátka, kteří tady lezou, létají, plazí se a snad i plavou… Bavili jsme se hlavně o fotkách a o tom, jak se Hromádkovi dívají na svět úplně jinak, a to od chvíle, kdy začali fotit. Mám toho hovoru plnou hlavu a vzpomínám na všechny fotky, které se mi kdy povedly (byly asi tak dvě, možná tři…).

Náhoda druhá: na webu dalšího našeho úžasného souseda, pana Slavíka (známějšího jako Děda Slavík) jsem objevil zmínku o tomto svém blogu. Děda Slavík (snad mne za to, že mu takto říkám v písemném projevu, nepřetáhne holí až se potkáme v hospodě u Červa) tam píše, že se mu líbí moje fotky. Kromě toho, že mi udělal obrovskou radost, je tedy spolupachatelem tohoto příspěvku, může za to, že mne napadlo toto vše sepsat.

Náhoda třetí: volá mi další můj milý hrabovský soused, Honza Šumbera, a povídáme si o jedné mé fotce z Lysé hory. Zrovna na ní startuje paragliding a po něm vystartovala pro změnu má fena Frona, která šla na Lysou se mnou. „Takovou fotku nenaaranžuješ,“ říká Honza a má pravdu. Tenkrát stála fotografická štěstěna opravdu na mé straně. Tři debaty o fotkách v jednom dni, to přece snad už nemůže být náhoda!

Náhoda čtvrtá: několik přátel, se kterými sdílím facebook, si dnes povzdechlo, že už mají plné zuby počasí – nevím, jak jinde, ale v Ostravě dneska neprší. V Ostravě dnes totiž fakt „chčije“. (Dámy a děti snad odpustí, ale když se dívám občas na TV Noha, tak nemám pocit, že by tento výraz někoho zásadně pobouřil, zvláště, když je to citace pana Kemra ze známého filmu, že?)

 

No, a tak se ty tři náhody sešly v jeden nápad, a tím je, že nebudeme na jaro, na slunce, teplo a barevno jen tak nečinně čekat, ale přivoláme si ho aspoň fotografiemi. A tak to teplo a slunce a barevno posílám aspoň touto cestou těm, kdo jsou stejně naladěni, jako já právě teď a těší se na to, až začneme zase cestovat, pěšky, na kole a fotit krásná místa v okolí.

Takže, přátelé, nezapomeňte, že po každé zimě přijde jaro a to letošní už tluče na dveře!!! Nebo minimálně už otevírá branku u plotu.

Všem, kdo přežili můj dnešní patos, děkuji a raději poruším i to desáté přikázání žurnalistického desatera, které zní: „Každý text je nutné si po sobě přečti!“ (ta chybka, tak zvané vybočení z větné vazby, je v té větě schválně, tak přesně totiž to pravidlo zní). Raději tedy přikázání desáté obejdu, protože bych to vše možná zase smazal.

P. S. všem, o kterých se zde zmiňuji, se omlouvám, že jsem si nevyžádal svolení. Ale snad neříkám nic nactiutrhačského.