Že to není projev stárnutí, když člověk rád sedí na břehu rybníka a pozoruje labutí rodinku? Že to nesouvisí s věkem, když jednou za čas zatoužím po tom dřepnou si na hráz, dívat se do dálky a poslouchat kuňkání žab? Je fakt, že jsem si dříve myslel, že sedět na lavičce v parku a krmit holuby je projev hodný důchodce. Ale holubi v parku a elegantní labutě na rybníku, to je jiný příběh, není-liž pravda?

Elegance labutí při západu slunce.

Lužní lesy v Poodří.

Procházka kolem Jistebnických rybníků je jedna z výhod, které může zažívat obyvatel Ostravy. Člověk neznalý tohoto města, by si řekl, že v Ostravě se lze dojímat leda tak barevností čmoudíků, které opouštějí místní tovární komíny. Člověk tohoto města znalý, ale ví, že tato představa je klišé jako Brno. Na okraji průmyslového města se totiž rozkládá naprosto unikátní přírodní rarita. Tou je meandr řeky Odry se spoustou slepých ramen této řeky valící se z Jeseníků a ústící až daleko na širokém polské severu do Baltského moře.

Sotva v Poodří sleze sníh, bělají se louky znovu – ovšem krásnými květy sněženek.

Sněženky v Poodří jsou chráněny zákonem.

Na ten okraj Ostravy, k procházce podél Odry, se dá dokonce dojet městskou dopravou. Je to oblast rybníků, tůní a lužních lesů. Jedno z mála míst v zemi, kde si „obyčejný“ břeh řeky zasloužil, aby jej střežila pravidla chráněné krajinné oblasti.

Tolik květeny, jako tady, nenajdete nikde jinde. Tolik ptáků, vodních živočichů, ale také vysoké zvěře, není kde jinde pozorovat. Navíc je toto území zcela unikátní tím, že po staletí nebyly břehy Odry narušeny činností člověka. Lidé v úctě k přírodě totiž pochopili, že řeka, valící se z hor může kdykoliv tuto oblast zatopit. Proto zde nevystavěli domy, nezorali louky na pole a nevykáceli lesy. Meandr Odry se čas od času mění v jednu velkou vodní plochu a než se řeka dovalí do Ostravy, rozlije se do šířky v lukách Poodří. Je to vlastně přírodní a přirozená, naprosto dokonalá ochrana průmyslové Ostravy před povodněmi.

Není to kýč, že ne?

Díky tomu je dnes krajina Poodří ojedinělá nejen v rámci České republiky, ale i z pohledu celoevropského – nenajdete mnoho míst, která byla v tak obrovské ploše ušetřena zásahu lidské ruky.

Rodinka labutí. Ty, které jsou zatím šedivé, jsou mladé labutěnky (a labuťáci) – taková ta ošklivá káčátka, ze kterých teprve vyrostou krásné a elegantní labutě.

No, takže teď už doufám každý pochopí, že sedět na břehu některého z místních rybníků a za skřehotání žab pozorovat štíhlou volavku popelavou, je vlastně zcela normální.