Kdo ví, kde bychom my, Ostraváci, dneska žili, kdyby v bažinách, které se táhly kolem dnešní Odry a Ostravice, nevyrostly před stovkami milionů let (pra)lesy obřích (pra)přesliček a (pra)plavuní.
Třeba bychom byli zemědělskou oblastí nebo lázeňským městem se vzduchem, který by nám záviděla celá Evropa.

Žádné doly, žádné hutě, žádné chemičky. Z Polska (protože ani tam by se asi přeslička neujala) by Moravskou bránou vál svěží vítr od severu, lidé by se živili chovem sladkovodních ryb, orali a seli, sklízeli a mlátili. Dojili a rozmnožovali by svá stáda a sedlák by se veselil se selkou… No, ale ta potvora přeslička prostě před miliony lety nejen že vyrostla, ale ona ještě v bažinách ztrouchnivěla v kámen nazvaný později černé uhlí. Takže rozhodla o tom, že tady jednou vznikne město, které doslova na tom uhlí vyroste. A políčka zaniknou a budou na nich stát rodinné domky a rybníky se nechají vyschnout a budou na nich stát průmyslové zóny.

A vše to začalo tady – na kopci nad soutokem Ostravice a Odry. Jmenuje se to tady Landek a kdo chce pochopit, jak tudy proudily dějiny, měl by se tu zajít podívat.

Kdybych stál na stejně významném místě v některé západoevropské zemi, bylo by tady určitě muzeum. Vše, co se tu odehrálo, bych pochopil z audiovizuálního filmu ve formátu 5D, kde bych názorně (a tedy trojrozměrně) nahlédl do těžkého života pravěkého lovce, natřásán na pohyblivé sedačce bych prchal před mamutem, ofukoval by mne studený vítr a do obličeje by mi občas chrstl lijavec. Kdybych byl u něčeho podobného v USA, stál by tady nepochybně zábavní park (s několika variantami výše popsaných filmů) restaurace s hamburgery všech značek a monumentální památník.

Jsem ale v České republice. Místo takového významu, jaké je pod mýma nohama, tedy nepřipomíná nic jiného, než informační tabule. Stejná tabule, jako kdyby zvěstovala, že jste u hnízdiště břehule říční nebo u úlu lesních čmeláků. Přitom právě tady objevili archeologové v 50. letech minulého století nejen doklad lidského osídlení této oblasti a zároveň v té době nejstarší důkaz o použití černého uhlí k udržování ohně, ale také artefakt výtvarného umění z doby před 25 tisíci lety!!!

Ano, přesně tady vykopali Landeckou Venuši.

Místo unikátního nálezu

Stojím na ostrohu nad soutokem řek Ostravice a Odry, na kopci zvaném Landek v ostravské části Petřkovice. Právě tady honili lovci mamuty a právě tady pod stoličkou jednoho z nich (tedy pod stoličkou mamuta, nikoliv lovce) našli archeologové v roce 1953 sošku štíhlé ženy vyřezané pazourkem do kamene. „V deset třicet nález sošky ženy, Venuše,“ poznačil si údajně archeolog Bohuslav Klíma do deníku.  Bylo to 14. července 1953. A Klíma vzápětí dodal: „Hlavičku se nepodařilo najít.“

Dnes v místě, kde soška ženy ležela, není nic. Tedy kromě zmíněné tabule, poničené navíc sprejery, pár rozházených pet-lahví a oploceného tenisového kurtu, který už taky má svá nejlepší léta za sebou… Poznat, že právě tady se odehrál nějaký archeologický průzkum evropského, a v podstatě světového významu, nelze.

Ale my jsme tady kvůli vlastivědnému pěšímu výletu a na ten je Landek jako stvořený  i díky dalším (kupodivu už nezničeným) informačním tabulím. Ty nás vedou kolem starých štol, které horníci v minulosti vytvořili při hledání a těžbě uhlí. Jsou jich tady desítky. O některých z nich se dá dočíst, jak jsou dlouhé, hluboké a kdy je horníci vyhloubili.

Po zhruba dvou kilometrech dorazíme k místu, kde pravěkého člověka střídají staří Slované. Ti na Landeku vybudovali v 8. století hradiště. Dnes ho připomíná dřevěná vyhlídková věž, z níž je skvělý výhled na řeku Odru a na město. A jestli by snad někdo pochyboval o tom, že je to město průmyslové, tak z tohoto místa o tom pochybovat rozhodně přestane. Nutno přiznat, že staří Slované měli asi romantičtější výhledy, než my dnes…

Od Slovanů k horníkům

Pro zpáteční cestu doporučuji využít stezku, kterou v lese vyjeli bikeři. Ta vede tajemnými soutěskami do areálu starého dolu Anselm, (později Masaryk, ještě později Eduard Urx). Zmíněná bikerská stezka ústí u další přírodní exkluzivity – skalního zlomu, v němž je zřetelná uhelná žíla, která vyvěrá přímo na povrch. Je až s podivem, že toto uhlí nikdo nechodí kutat (tedy krást)…  Areál dolu se dnes nazývá Landek park a kromě toho, že se tady dá navštívit ojedinělé a hodně zajímavé hornické muzeum, jsou zde i tenisové kurty a restaurace.

Ale zpět k Landecké Venuši, za níž jsme se do Ostravy-Petřkovic původně vydali a jejíž historii už trochu známe. Tedy víme, kdo a kdy ji vytvořil a kdo a kdy ji objevil.

Venuše na vlastní oči

Tu malou, ani ne pět centimetrů vysokou, sošku jsem viděl na vlastní oči v roce 2002, kdy byla poprvé vystavena ve své rodné Ostravě. Ležela pod neprůstřelným sklem, v „hnízdě“ ze sametu, osvícena byla bodovým světlem. A mně běhal mráz po zádech při představě, jak, kdy a kým byla stvořena …

Pak se „domů“ vrátila ještě dvakrát  – naposledy na jeden den v den výročí vzniku Československa, tedy 28. října 2009. Převoz z Brna, kde je uložena, vždy doprovází přísná bezpečnostní opatření, její cena je nevyčíslitelná.

Venuši, které se říká také Petřkovická, protože vrch Landek, jak už zmíněno, leží v Petřkovicích, považuji za kondenzovaný symbol tohoto města:

Za prvé jej vytvořil prapředek, který právě v těchto místech zjistil, že ten černý kámen, který tady všude nacházel, hoří. Objevil význam uhlí, díky kterému tisíce let později prošel tento kraj největším rozvojem – rozvojem dosti chaotickým, ale přece jen rozvojem.

Za druhé tento pravěký umělec si jako „materiál“ vybral kus krevele, tedy železné rudy – suroviny na výrobu železa. Pointa v podobě toho, že se jedná o stejnou surovinu, ze které zdejší hutě vyrábějí železo, se však nekoná – železná ruda se na Ostravsko dováží a ten kousek, který použil lovec mamutů, zřejmě pochází někde ze Skandinávie a dotlačil jej sem pravděpodobně ledovec.

Za třetí na rozdíl od jiných sošek žen vytvořených v Evropě v téže době, je štíhlá.  Sličná a skoro by se dalo říci vysportovaná „děvucha“ z Petřkovic tak připomíná kraj, který je dodnes spíše drsný, než medem a strdím oplývající. Její postava vyloženě kontrastuje s figurou její kypré „kolegyně“ z úrodných Věstonic. Je fakt, že Venuši Věstonickou její sochař uhnětl z hlíny a mohl tedy modelovat podle libosti. Landecký pračlověk byl odkázán na velikost kamene, který opracovával.

Nějak se mi pak při těchto úvahách o Venuši, o Ostravě a zdejším životě vybavují slova, která zpívá Jaromír Nohavica v písničce U nás na severu:

„V Bělském lese toulají se mamuti
Když je neosolíš, tak jsou bez chuti
Nevěřil bys kolik to dá roboty
Zavařovat na kyselo choboty

Ďura světa v každém směru
Co si myslíš na to seru
Nemluv bo mě mory beru
Tak se žije tady na severu

Větry fuči ze všech směru
Když není máslo jime Heru
Furt dva metry od maléru
Tak se žije tu u nás

Všude kolem ve světě jsou mobily
U nás nevyroste ani obilí
Psi se živí výhonkama přesliček
Každá rodina má deset dětiček“

Jen pro upřesnění: Bělský les, o kterém se Jarek Nohavica zmiňuje, skutečně existuje, ale je to na opačném konci Ostravy, než Landek. Zda i tam žili mamuti a jejich lovci, autor tohoto textu zatím nezjišťoval, ale námět na příští cestopis to jistě je… A třeba i na hledání nějaké další Venuše…