Grúň nabízí pěknou procházku s výhledy na Malou Fatru
Na hřebeni Grúně v Beskydech, tam, kde dnes lidé obdivují dřevěný kostel na Grúni, stávala už v osmnáctém století socha Panny Marie. U cesty, kterou jezdili formani ze Slezska na Slovensko, ji postavil místní pasekář. Šimon Tomeček se prý jmenoval. Postupně socha sloužila nejen těm zmíněným formanům, kteří se modlili za to, aby přes beskydské lesy zdárně dojeli, ale k Panně Marii chodili čím dál více místní chalupníci. Lidé ze Starých Hamrů, Grúně či vesničky Řečice. Přicházeli i věřící ze Slovenska, od Turzovky.
A tak místní farář postavil na tomto místě nejdříve dřevěnou kapli, kterou na konci devatenáctého století nahradil dnešní kostel Panny Marie. Stojí za to si ho prohlédnout a když budete mít štěstí a bude zrovna otevřen, zkuste do něj nahlédnout. Více, než typický beskydský kostelík připomíná stavbu ze severských zemí.
Zajímavostí je, že lidé ze Starých Hamrů, než se vystěhovali z chalup, které v padesátých letech zatopila voda, rozvěsili v kostele křížky a růžence. Stěhovali se do nových domů a chtěli tak poděkovat horám za vše, co v drsném, ale krásném beskydské kraji prožili. Dnes se v místě, kde stávala vesnice Staré Hamry, rozlévá přehrada Šance. Jen zcela výjimečně se dá získat představu, jak to tam kdysi mohlo vypadat. Občas jsou totiž vidět základy bývalých domů, kamenný most, původní koryto řeky Ostravice…
Grúň je jedním z nejnavštěvovanějších hřebenů Beskyd. Někdy to tam vypadá trochu jako na lázeňské promenádě. Hřebenovka vede až na Bílý Kříž, na hranici se Slovenskem. Když je pěkné počasí, lze se kochat výhledy na Malou Fatru. I Lysá hora odtud vypadá zase trochu jinak, než od Ostravy. Jasně je vidět nová Bezručova chata, která se skrývá těsně pod vrcholy Lysé.
I dnes stojí na Grúni socha, ale je to taková zvláštní socha. Doslova rarita. Není to pocta žádné světici. Je to socha ovci. Opravdu, plemeno ovce valaška se tady, na horských lukách prohánělo v minulosti a přinášelo obživu místním lidem, kteří žili v chalupách tisíc metrů nad mořem a do vesnice nebo dokonce do města to měli sakramentsky daleko. Ovce jim dávala mléko, maso, vlnu. Dnes toto plemeno připomíná aspoň malý „památník“ ovci valašce. Dobrá zpráva je, že od osmdesátých let, kdy skoro vymřela a byla vzácnější, než sibiřský tygr, se její chovy opět rozvíjejí.
A abych nezapomněl, po hřebeni Grúně (nebo taky Gruňa) chodíval i Petr Bezruč. A sedával prý v místní hospodě, dnes „hogo-fógo“ hotelu.