Ta slonice se vynořila z úkrytu, který jí poskytovaly husté keře. Objevila se asi třicet metrů od našeho džípu. Díky teleobjektivu se vešla přesně to hledáčku zrcadlovky.
Neotočila se jako sloni, které jsme pozorovali dosud, a neodešla do buše. Naopak, dlouze nás sledovala. Řidič džípu vypnul motor, aby ji nerušil hlukem starého rozladěného dieslu dávno ojeté Toyoty. Kolos vykročil směrem k nám. Slonice se začala chovat přesně jako v knize Píseň slonů, kterou jsme s manželkou před cestou do této keňské divočiny četli. Brilantní spisovatel Wilbur Smith v knize líčí chování divokých slonů. Díky jeho románu mám já i má žena slony „přečteny“…

Když slon mává ušima a zvedne chobot, říká jasně: „už ani krok!“

Krokodýl jen tak vypadá jako líné, stále spící monstrum. Ve skutečnosti je to ukrutně rychlé monstrum.

Volně žijící zvířata jsou impozantní. A hrdě se nesoucí žirafy doslova imaginární.

Pštros natřásající se před pštrosicí. Mimochodem, vůbec si ho nevšímala…

Varovná píseň slona
„Mává ušima a před chvílí zvedl chobot,“ upozorňuje manželka. „To je poslední výzva – teď už přijde útok! Přestaň fotit. Musíme vypadnout!“ Nechce se mi vzdát stále zajímavějších a dramatičtějších obrázků a argumentuji, že řidič stejně stojí, takže proč bych nefotil? Pak si ale uvědomuji, že George, tedy náš řidič, nejede jen proto, že já fotím. Přesně podle dohody, kterou jsme před jízdou udělali: já fotím, ty stojíš.
Ve stejné chvíli, kdy dávám svůj Nikon přece jen od oka a kdy teprve vidím, jak blízko už slon je, George startuje a vyráží. „Jsi pěkný pitomec, řidič měl celou tu dobu co si tady fotíš ruku na klíči od zapalování a čekal, kdy bude moct vyrazit pryč,“ dozvídám se.

Stařec v masajské vesnici.

Krajina keňského národního parku nemá nic společného s našimi představami o vyprahlé africké pustině.

agama vyhřívající se na kameni.

Až večer, v kempu u grilu nad čerstvě upečeném šťavnatým steakem, se od místních rangerů dozvídáme, jak málo někdy stačí k tragédii. Sedíme v osadě obehnané keři, které mají takové trny, že přes ně prý neprojde ani šelma ani slon. Popíjíme whisku s ledem a posloucháme zvuky přírody.
„Některým návštěvníkům nedochází, že nejsou v bezpečí zoologické zahrady někde ve městě, ale uprostřed opravdové divočiny,“ říká asi třicetiletý ranger, kterém máme říkat Bob. „Zvířata jsou tady v přirozeném prostředí. Chovají se podle toho. Když se jim něco nelíbí, klidně zaútočí.“

Nekonečně dlouhé jsou přesuny po prašných silnicích uprostřed buše.

Volavka pózuje na břehu jezera

Jezero nedaleko Mombasy.

Bob se sem, do jednoho z keňských národních parků, odstěhoval před pár lety z Nairobi. „Tady je to úplně jiný život. Města, jako je Nairobi nebo Mombasa, nejsou pro mne. Je tam moc lidí a hodně nebezpečí. Ale je to jiné nebezpečí, než tady, v buši,“ vysvětluje Bob. „Tady se dá odhadnout, jak se chovat, aby se vám nic nestalo.
Safari v Keni je jeden z nejsilnějších zážitků, jaké jsem na cestách poznal. Zdejší národní parky, to je vlastně zoologická zahrada obrácená naruby – my, lidé jsme návštěvníci uzavřeni v klecích, tedy v terénních autech, a sloni, žirafy, buvoli, antilopy, lvi, hroši a další a další obyvatelé nekonečných plání, jsou tam, kde doopravdy patří – v divočině.

Oceán při odlivu mizí stovky metrů od pláží. Tůňky s horkou vodou připomínají termální lázně.

Při odlivu se na volné moře dostanete jedině loďkou.

Mezi lidmi a zvířaty není žádná překážka, žádný příkop ani plexisklo. Nejste ani v trojrozměrném kinosále. Jste součástí toho, co se kolem vás odehrává. A to se vším všudy, včetně pachu zvířat a prachu v očích.