Desítky let jsme my, Ostraváci, slýchávali, že díky uhlí a průmyslu vzkvétala Ostrava a že bez toho všeho bychom byli kdoví kde.
Je otázkou, zda bylo pro tuto oblast vlastně dobře či špatně, že zrovna tady zapadla přeslička do bažin, a to tak úspěšně, že se proměnila v uhlí. Co by se stalo, kdyby kovář Keltička nezjistil, kde spadla a posléze v uhlí se změnila přeslička? (Kovář Keltička byl jedním z prvních, kdo zjistili, že uhlí lze využít pro kovářské výhně). Historie této oblasti rozhodně nezačíná nálezem uhlí a rozvojem průmyslu. Lidé tady žili po staletí, jen místo horníků a hutníků to byli spíše zemědělci a sedláci. A pozor – také vyhlášení rybáři!!!

Poslední rybníky hrabovské

Jak vypadala krajina kolem Ostravy před průmyslovou revolucí? Jak žili lidé před hloubením dolů a výstavbou továren? Jako malý příklad se podívejme do Hrabové, kdysi vesnice mezi Paskovem a Ostravou. Dnes jedním z obvodů města Ostravy:
Je to k nevíře, ale tam, kde se na jaře a v létě pasou srny a poletují bažanti, se už před stovkami let mrskali kapři a míhaly štiky. Tam, kde jsou louky a pole, se třpytily hladiny rybníků. Dodnes jsou v krajině znát hráze bývalých rybníků.
Soustava rybníků, které se táhly od Paskova až do míst, kde se dnes rozkládá halda mezi Hrabůvkou a Vítkovicemi, je dokonce starší, než dnes slavné jihočeské rybníky. Hrabová byla rybníkářskou obcí a místní lidé byli významnými rybáři. V rybnících se chovali kapři, líni, okouni a sumci. Dokonce prý i úhoři.
Nejen radosti, ale také problémy bývaly ovšem s velkými vodními plochami. Komáři šířili malárii a zimnice a malarické horečky zde bývaly častou chorobou. Přitom více prý tato nemoc postihovala spíše přespolní – místní lidé měli už v genech vypěstovanou imunitu proti následkům komářího bodnutí.
Postupem času se chov ryb přestal vyplácet. Částečně to byla daň právě za onen dynamický rozvoj průmyslu v Ostravě a okolí. Lidé si více vydělali v továrnách, dolech a hutích. Jednou z ran, které pak místní rybníkářství utrpělo, byla výstavba Severní dráhy císaře Ferdinanda, tedy železnice, která spojila průmyslové Ostravsko s centrem Rakouské monarchie, tedy Vídní, na jedné straně, ale též s Krakovem a díky tomu i Baltickým mořem na straně druhé. Do Ostravy se tak přivážely mořské ryby a pro kapra a štiku z Hrabové a z Paskova to byla poslední kapka. Kapka v konkurenčním boji, který hrabovské rybníky prohrály… A když k tomu stouply ceny pšenice, protože lidí na Ostravsku přibývalo a bylo třeba je nakrmit, bylo rozhodnuto: místo rybníků vznikala pole. A stříbrné plochy vod vystřídala zeleň lučních plání a zlatá barva obilí.
Takže až na Vánoce budete shánět vyhlášené kapry z jižních Čech, vzpomeňte si na to, že právě tady, v okolí míst, stojíte, se mrskali kapři přinejmenším stejně tak dobří, jako ti třeboňští…

Kde se mrskali kapři, roste dnes obilí.

O zdejších rybnících píše i místní rodák, básník Vilém Závada. Takto popsal krásu rybníků v básni Hrabovské rybníky:
„Plavala Hrabová, rodná má dědina
jak slípka divoká na vodě rybníků.
Zdaleka svítila stříbrná hladina
nad ní se vznášely myšlenky poutníků.
Vyschlé jsou rybníky, nezní tu racka smích
do hlíny hnědavé rádlo se zarývá.
Jen duby staleté šumí dál na hrázích
v duši mé chvěje se hlubina zářivá.“
(báseň Hrabovské rybníky ze sbírky Polní kvítí z roku 1955)

I toto bývala hráz rybníka.

rybníky.