Kdo zná filmy Miloše Formana, ví, že jsem si v titulku vypůjčil název jeho filmu Přelet nad kukaččím hnízdem a lehce si ho pozměnil pro účely tohoto svého textu. Let přes vesničku ve francouzských Alpách byl takovým přeletem nad lyžařským hnízdem. To se podíváte pod sebe, vidíte své vlastní lyže a pod nimi lyžaře a sjezdovky, hotely a hospody, auta a chodce… Nad vámi je jen větrem nafouknuté křídlo paraglidingu a kolem vás jen skály, sníh a led…

A letí…

Ale popořadě. Nápad vyletět s lyžemi na nohou přišel znenadání. Moc jsem o tom nepřemýšlel a najednou jsem byl karabinami přicvaknutý k chlapíkovi, který takto létá v jednom z francouzských lyžařských středisek. Sjezdovka je vlastně ideální startovací dráhou a lyže ideálním podvozkem takového miniletounu. Lehce, jednoduše a snadno naberete rychlost, nemusíme se potupně rozběhnout, jako paraglidisté na suchu. Prostě se sklouznete a šup a už jste ve vzduchu. Ani si člověk nevšimne, že lyže ztratily kontakt se sněhem a jste nad zemí. Je to zvláštní pocit, když kroužíte kolem skalisek, noříte se do mlhy nebo se proletíte přímo nad vesnicí a s hrůzou v očích si představujete, kde tam dole asi přistanete. Jenže přistání je stejně snadné jako start. Instruktor vás navede na takový ten plácek, který slouží pro výuku lyžování malých dětí. A tam s vámi normálně přistane, hladce jako když kachna sedne na hladinu jezera. Ovšem nesmí tam zrovna probíhat výuka lyžování malých špuntů.

Přelet nad lyžařským hnízdem byl fajn, ale nebylo to nic proti tomu, co mne teprve čekalo. Do jiného údolí francouzských Alp jsem se přesunul ne po cestě, ale opět vzduchem. Samozřejmě křídlo paraglidingu by na to nestačilo, ale přelet Alp ve vrtulníku, to už byl opravdu andělský zážitek…

Zvláštní pocit, když pod sebou vidíte své vlastní lyže a pak už vesnici.

Moje oko, má přilba a můj instruktor. Oba právě vzhůru nohama…

Dravec zvaný vrtulník.

Přelet nad Alpami.