„A tady vyskáčeme z loďky a vykoupeme se,“ zvesela nám líčí další program průvodkyně, se kterou poznáváme venezuelskou část toku řeky Orinoko. „Není nic romantičtějšího, než večerní plavání v teplé vodě.“ Plavání v teplé vodě? Zbláznila se nebo je zhulená? Voda je možná teplá, ale zcela rozhodně plná dravých ryb. Ještě před chvílí, pár stovek metrů odtud, jsme lovili piraně a teď se máme jít vykoupat mezi ně? Na většině dovolených v exotické cizině hrozilo, že se domů vrátím v zinkové rakvi, ale že bych se nechal sežrat? Co sežrat? Kdyby sežrat, ale doslova ohlodat! Okousat! Ohryzat! Ožužlat!

Piraňa není žádný krokodýl nebo žralok, který vás jako svou kořist prostě kousne, spolkne a máte klid. Piraňa je poměrně malá ryba, která se ale chová jako totální rapl, když narazí na něco, co je k svědku. Navíc se pohybuje v hejnech, takže kořist pod ostrými piraními zuby doslova zmizí. Zbudou kosti, ale jako kostlivec bych se nerad vracel domů. Viděli jsme to před chvílí, kdy nás jeden z indiánů kmene Warao vzal na lov těchto rybích šelem. Stačilo hodit do řeky kousek syrového masa a pod loďkou nastal takový tanec, že jsme byli rádi, že jsme vytáhli háček prostý jakéhokoliv náznaku masa. Snad i vyleštit ten háček ty rybí potvory dokázaly. Ale aby se nějaká na háček napíchla, to ani náhodou. Jednu jedinou rybu se nám ale nakonec podařilo ulovit. Ještě, když ležela na dně loďky, chovala se jako smyslů zbavený pes baskervilský – vytřeštila oči a cvakala čelistmi. Prohlídli jsme si její malé zuby – spíše jehly to byly, než zuby – a hodili ji pro jistotu zpátky do Orinoka, než by se nečekaně zakousla do něčího lýtka.

„na špindíru“. Lepší být chvíli špinavý, než nafurt beznohý… Rozpaky, které jsou v pramici zřetelné, naše průvodkyně zjevně nezažívá poprvé a proto s ledovým klidem pronáší: „Jo, vy myslíte na piraně? Tak ty tady nejsou. Fakt. Věřte mi.“ Moc jí teda nevěříme, ale zase nemá logiku, aby si nechala sežrat klienty. Stejně budeme platit až na konci výletu, takže určitě to s námi myslí dobře. Pokud není fakt zhulená… Zkusíme, jestli nekecá.

Ti odvážnější z nás naskáčou do Orinoka. Voda je opravdu příjemně teplá, tady v deltě, do níž se řeka rozlévá těsně předtím, že se vnoří do moře, je to líně se pohybují vodní tok. Co na tom, že jde o jednu z největších řek světa? Tady, ve Venezuele, se Orinoko rozšiřuje do desítek či spíše stovek ramen. Každá část této říční delty je širší, než jakákoliv řeka, kterou jste kdy viděli v Čechách, na Moravě či ve Slezsku…

Teplo řeky působí skoro jako kdybychom se naložili do termálu v podhůří Vysokých Tater. Tak příjemně mi bylo naposledy v Bešeňové. Možná působí i látky, které Orinoko na své pouti po jihoamerickém kontinentu s sebou přináší. Jako když si doma rozpustíte ve vaně sůl, bylinky a ještě k tomu přidáte pěnu do koupele. Ještě, že jsme uvěřili, že tady piraně nejsou.

„No nic, jdeme se ubytovat,“ končí idylku naše průvodkyně a rozdává pokyny na ubytování:
„Budeme spát v chatkách u řeky. Dobře si je prohlédněte a zavírejte dveře. Kdyby někdo z vás měl na pokoji hada, řekněte to někomu z Indiánů. Jsou to indiáni kmene Warao a v jejich vesnici budeme bydlet.“
„Takže, když budu mít doma hada, ubytují mne jinde?“ ptá se jedna z turistek.
„To ne, ale vyhodí hada ven.“

A pak nás seznámí s nočním programem: „Půjdeme pozorovat krokodýly. Večer se právě tady vydávají na lov. Říkám večer, teď tady fakt nejsou,“ dodá a diví se, jak rychle jsme schopni naskákat z vod Orinoka do loďky.