Beran s ovečkami a jehňátky se tu mísí se stádem koz. Bečení a mečení, to jsou zvuky, které uslyšíte v místě, kde před stovkami let zvonily meče, rachotila děla a bouchaly ručnice. Kozy a ovce, to je dnešní posádka středověké pevnosti Šance nad Mosty u Jablunkova. Dnes už Jablunkovský průsmyk a tím také vstup do země nehlídá císařská vojenská jednotka. I když beran také vyvolává určitý respekt, přece jen se nakonec zalekne i obyčejného turisty a vezme do zaječích. Tedy přesněji – do beraních.

Ovečky a kozy jsou nejen turistickou atrakcí, též ekologickou sekačkou na trávu.

Ty ovce a kozy jsou nejen živou a ekologickou sekačkou na trávu, ale taky docela dobrou turistickou atrakcí. Procházíte se místem, odkud jsou dokonalé rozhledy na Těšínsko a na druhou stranu na slovenské Kysuce. Města zůstala hluboko pod vámi a s nimi i rachot toho všeho, co městský život přináší. Ten nekonečný hlomoz vystřídaly monotónní zvuky zvířat – důležité a někdy i trochu varovné bečení berana i vysoký, žalostný bekot jehňat. Jestli znáte lepší způsob, jak restartovat mozek, sem s ním…
Ne vždy však bylo toto místo určeno k odpočinku. Ba přímo naopak – tady to opravdu smrdělo střelným prachem, potem vojáků a strachem o život. Mosty u Jablunkova měly strategický význam. Ostatně, kdo by si nehlídal široko daleko jedinou vstupní bránu do země, že? Kráčely tudy nejen kupecké karavany, ale i vojenské šiky.
Obranné valy, zvané Šance, vznikly na ideálním místě s rozhledem na všechny strany proto, aby zabránily vpádu Turků a Tatarů. Mnohokrát byly přestavovány tak, aby odolaly stále se zlepšujícím zbraním a vojenským technikám. Jejich půdorys tvořil tvar hvězdy a dodnes je to v krajině poznat. I přesto, že se pevnost stále zlepšovala, několikrát ji dobyly pruské jednotky.
Šance navštívil v roce 1765 i syn císařovny Marie Terezie, mladičký Josef II. Když viděl, v jakém stavu pevnost je, postaral se o její další opravu. A jak už to bylo u muže, známého jeho pozdějšími reformami, zvykem, „reformoval“ i pevnost a zřídil tady rovnou i poštovní úřad a správu polesí.

Takto, tedy jako kometa, vypadala původní pevnost nad Jablunkovem.

Mimochodem, právě z té doby pochází jedna z legend: Víte, proč dodnes zdobí mužské vesty gorolských krojů knoflíky s rakouskou orlicí? Když se někam vypravil Josef II., znamenalo to pochopitelně, že s ním jel na „služební cestu“ také konvoj kadeřníků, pobočníků, podkoních a krejčích. A právě jeden z krejčíků zapomněl jakousi truhlici v jedné z místních chalup. Když ji pak lidé otevřeli, zjistili, že je plná knoflíků k slavnostní uniformě císařpána. Co kdyby panovníkovi upadl nějaký knoflík, že? Truhlice nepřišla vniveč. Na počest vzácné návštěvy si „goroli“ našili císařské knoflíky na své slavnostní kroje. A činí tak dodnes…
Dnes už toto místo není prosyceno pachem potu žoldáků a ani krev prolitá v bojích zde není cítit. Přesto je v krajině zapsán silný příběh o Jablunkovském průsmyku, kterým procházeli v dobách míru kupci a v dobách válek vojska. Kamiony dole v údolí, které tvoří nekončící šňůru a spojují Českou republiku se Slovenskem, jsou ostatně důkazem, že tento příběh píše stále své další kapitoly. Tedy naštěstí jen ty mírové kapitoly ty o pokračování kupeckých stezek. Vždyť ty kamiony, to jsou vlastně novodobé karavany se vzácným tovarem. Jen jantar a sůl vystřídaly placaté televizory, plastová okna, parmská šunka sem a pražská šunka tam, klobásy plné masa a klobásy skoro bez masa, nízkotučné jogurty, plnotučné mléko a…

Krajina na šancích na Jablunkovem připomíná skoro až savanu v Keni.

Pozůstatky středověké pevnosti na Mosty u Jablunkova nabízí úžasné výhledy na Těšínské Beskydy.