Návštěva Jeruzaléma otevře i srdce z kamene
Jeruzalém. Město, jehož návštěva nemůže nechat nikoho chladným. I srdce z nejtvrdšího kamene musí změknout a poznat sílu, která je uložena ve zdech kostelů, chrámů, bazilik, kaplí i mešit. Sílu, která vyzařuje z dlažebních kvádrů, po nichž šlapaly miliony lidí. A nic na tom nemění ani fakt, že to už není ta dlažba, po níž před dvěma tisíci lety šel Ježíš a nesl svůj kříž ke kopci zvaném Golgota. Ta zůstala ukryta kdesi pod nánosy dalších a dalších vrstev kamene.
Kdo ví, jak to tady vypadalo v době, kdy si Pilát Pontský umyl ruce a poslal Ježíše na Via Dolorosa, tedy na Křížovou cestu? Určitě ne tak, jako dnes, kdy je to jedno velké tržiště, kde se prodejci snaží přesvědčit poutníky, že mají koupit právě u nich něco, co jim bude toto místo připomínat. Určitě jinak, než teď, kdy máte co dělat, aby vás italská turistka nepraštila do hlavy křížem, který vláčí stejnou cestou, jako kdysi Kristus…
Návštěva města, kde se mísí kultury, tradice a náboženství, byla jedním z nejsilnějších zážitků, jaké jsem na cestách poznal. Možná dokonce to byl zážitek úplně nejsilnější. Nicméně je ještě něco, co má větší sílu, než „běžná“ návštěva Jeruzaléma. Ještě silnější je totiž návštěva Jeruzaléma v pátek po západu Slunce. A přesně v ten okamžik jsem vjel na kole, obtěžkaném jako tažný soumar, do bran svatého města…
Co je na pátečním odpoledni tak zajímavého a přelomového? Hloupému napověz, chytrého trkni: v pátek odpoledne začíná Šabat. Židovský svátek, oslava dne, kdy Bůh přikázal nepracovat, modlit se a veselit se. Cestu ke Zdi nářků najdete v tom okamžiku snadno. Směřují tam všichni. Tedy, všichni Židé. Ale ty poznáte jednoduše podle toho, že jsou slavnostně oblečeni. Přidáváme se k proudu lidí a přicházíme k ochozu, z něhož je vidět Zeď nářků. Věděl jsem, že zeď je obrovská, ale teprve na vlastní oči je poznat, jak mohutné dílo to původně bylo. Dole probíhají modlitby, tisíce lidí se radují tak, jak jim víra velí. Modlitby se postupně mění v tance, zpěv a obrovskou zábavu. Přestože průvodce tvrdí, že blíže ke Zdi nářků se nedostaneme, jdeme to zkusit. Procházíme bezpečnostními rámy, jednomu z nás zabavují v batohu zapomenutou plechovku s pivem (kapesní nožík nevadil) a jdeme dál, blíž k tomu reji, který doslova přitahuje. Mimochodem, to pivo v plechovce mu pak zase vrátili, když jsme bezpečnostní zónu opět opustili a prošli stejnou bránou, kterou jsme šli dovnitř. Po celodenní jízdě na kole by ostatně jeho ztrátu (tedy ztrátu piva) zřejmě oplakal…
Ke zdi se vracíme i druhý den a to už jdeme až přímo k ní. Jestli nikde jinde, tak tady je opravdu cítit sílu a energii. Nebo Boha. Podle toho, čemu věříte…