Vojáci, kteří obývali betonovou pevnost u Darkoviček, měli dokonalý rozhled a přehled. Posuďte sami: Před vámi se rozprostírá Hlučín a Ostravsko. Vzadu (ovšem dokonale monitorováno ze střílen) je hranice a za ní dnešní Polsko. Vlevo pevnost, která střeží vás a kterou máte v hledáčku vy. Vpravo další kamarádi v další pevnosti. Dnes roste kolem spousta lesů a remízků, ale dovedu si představit, že před desítkami let byl výhled ještě lepší. V řeči vojenských stratégů se odtud dal kontrolovat rozsáhlý prostor.

Darkovičky

Na první pohled zarazí, že hlavní betonová hradba bunkru směřuje do vnitrozemí. Jako kdyby se vojska měla bránit útoku z Ostravy a ne od státní hranice, kde byl cítit nepřítel. Nezbláznil se ten, kdo to vymyslel? Nezmýlil se stavitel a neotočil pevnost o 180 stupňů? Jistě, že ne. Vše má svou logiku – útočící armády by žádné bunkry vlastně neviděly – jsou dokonale skryty za horizontem. Jen neprůstřelné věže střílen vystupují nad horizont. Jako obří vosí úly. Neviditelné a vždy připravené bodnout toho, kdo šlápne příliš blízko.
Ty střílny jsou jako nějaký šedý rejnok rozpláclý v trávě. Obří volí oko, vylité z pánvičky do krajiny kousek od státní hranice… Nebo tady už před 80 lety přistálo UFO? Žádná hrana, o níž by se mohla opřít nepřátelská střela. Jakmile by nepřítel tuto linii přece jen překonal, dostal by se nečekaně do plné palby. Z pohledu chlapa, který prošel základní vojenskou službou, zkrátka dokonalé…
Debata o tom, zda by betonové opevnění budované na hranicích mladého Československa obstálo, kdyby bylo podrobeno útoku, je nekonečná a neexistuje možnost ověřit si, jak by to opravdu bylo, kdyby armáda nedostala rozkaz opustit pevnosti bez boje. Jeden příklad však použít lze:
Němečtí generálové o pevnostech pochopitelně věděli. Plánovali prolomit pás bunkrů mezi Opavou a Bruntálem. Když pak po Mnichovské dohodě nebylo třeba útočit, zvolili toto místo alespoň pro výcvik toho, jak je obranná linie, která jim spadla do klína, dokonalá. Stalo se tak v říjnu 1938 a seskok parašutistů a následná vojenská operace Wehrmachtu totálně selhala. Linie opevnění se ukázala jako nepřekonatelná…

Pevnosti byly postaveny tak, aby vojáci z jednoho bunkru mohli chránit posádku bunkru sousedního.

Pás malých bunkrů pro jednoho dva vojáky až po pevnosti pro celé vojenské jednotky, se táhl celým pohraničím. Od Bohumína až do Čech. Osádka jednoho bunkru střežila ty okolní, vzájemně se kryly. Byl to dokonalý systém, který odolával všem tehdy používaným zbraním. Velké pevnosti byly malými městy s vlastní zásobárnou vody, filtrací vzduchu, zásobou potravin…
Dodnes je velká část tohoto obranného systému vidět v lesích a polích kolem Ostravy, na Opavsku a Bruntálsku. Některé z nich jsou opraveny a vypadají tak, jako ve třicátých letech, včetně techniky, zbraní a zařízení. Jsou součástí této krajiny a součástí dějin. A pokud Vás prohlídka pevností u Darkoviček nadchne a budete se chtít dozvědět více o tom, jak to tenkrát bylo, zajeďte si do Hrabyně. Památník druhé světové války tady ční do krajiny a apoliticky vypráví příběh o ne tak dávné historii této části Evropy.

Jedna z pevností u Darkoviček.

Jako rejnok vypadá pevnost v Darkovičkách.