Lezou vám už krkem zprávy o neštěstích a tragédiích? Projděte se lesem.
To si člověk pustí televizi a už se to na něj valí. Tam řádil terorista s mačetou. Onde se do plotu u domku zapíchl kamion. Tuhle spadlo letadlo. Tamhle uletěla střecha rodinného domku. Jinde lidé zápasí se záplavami….
Máte pocit, že se svět zbláznil? A nabýváte dojmu, že totéž se brzy stane i vám, pokud na váš mozek bude dále útočit přehlídka hnusu, zvrhlosti, brutality a odporností? Pokud tomu chcete uniknout, stačí málo – vypněte tu bednu a projděte se lesem.
Všimli jste si třeba toho, jak vypadá takový „obyčejný“ mech? Když si k němu kleknete a prohlédnete si jej zblízka, zjistíte, že to je vlastně takový miniles – model lesa. Nebo zapněte fantazii a v jednotlivých rostlinkách mechu uvidíte golfové hole pidirozměrů a ještě zapíchnuté vzhůru nohama.
Detail mechu. Jako kdyby někdo zapíchl do mechu modely golfových holí…
A co takový malý hříbek, pravák, který se zrovna klube z jehličí? Co si ho pořádně prohlídnout, než ho šoupnete do košíku a posléze do hrnce? Nebo pohladit ten rozkošný, slizký klobouk? A co si takového praváka vyfotit? A všimli jste si někdy, jak voní? V té vůni je vůně celého lesa – kondenzovaná vůně lesa.. Něco jako kondenzované mléko, které jsme jako děti cucali z tuby…
Když v lese pokleknete, uvidíte vše úplně jinak, než z běžného pohledu vzpřímeného člověka. To i „obyčejné“ kapky ranního deště zachycené v pavučině stojí za to zvěčnit na paměťovou kartu. Kdoví, kdy se podaří udělat zase takový snímek?
A mám vyzkoušeno, že les dokáže ocenit toho, kdo tam nejde jen plenit, sbírat a do košíku házet vše, co přijde pod ruku, od hříbků, přes borůvku, skoro až po šišku či snad dokonce rulík zlomocný. Tomu, kdo se tam jde jen podívat a pokochat, to vrátí třeba tím, že vpustí sluneční paprsek přesně tak, aby ten paprsek vytvořil neopakovatelnou atmosféru. Nebo pošle malou užovku, která vás prostě přijde pozdravit. Ví totiž, že jí nic neuděláte. Zkuste to někdy. A i když nepotkáte užovku, neuvidíte srnce a dokonce zrovna ani ten pravák nevyleze z jehličí, vsadím se, že budete mít lepší náladu a vůbec vám nebude vadit, že nebude vědět, kdo, kdy, kde a koho zrovna dnes zmlátil nebo surově okradl.
Pravák klubající se z jehličí.
Kapky ranního deště zachytila pavučina zatažená v roští.
Pavoučí past.
Les prozářený sluncem.
Užovku nepotkáte v lese každý den.
Pamatujete na to, kolikrát nás v dětských letech při letní bouřce v lese zachránil lopuchový list?
Dobrý den pane Petře Žižko,
článkem ve Vašem blogu, projděte se lesem a zapomeňte na všechny tragické události valící se z komerčních ale i veřejnoprávních televizí jste mě strašně moc potěšil.Úplně stejně jako Vy jsme i my viděli „náš“ les na Vysočině, kde jsme byli minulý týden na krátké 3 denní dovolené a do kterého se vracíme již po 10 let. Ten krásný klid za štěbetání ptáčků a osluněné mýtinky, na kterých se najednou otevřel nový pučící svět, který je osázen mechy, tekoucím potůčkem a my jsme se s manželkou zaposlouchali do tohoto světa. Ani mi najednou nevadilo, že mi už trvale několik let stále více píská v mém jediném slyšícím uchu, protože to byl úplně jiný svět, svět klidného rozjímání beze strachu, že by snad mohl někdo někomu ublížit, kdy je vám líto z toho nádherného mechu vytáhnout hříbek, který tam patří a příroda jej zakomponovala podle svých zákonů. Strašně mě pohladily Vaše úžasné fotografie lesního mikrosvěta, který mnohý občan za neustálou honbou za hmotnými statky a pak dalšími a dalšími vůbec nevidí. Většina návštěvníků lesa se pozdraví, ačkoliv se nikdy neviděli a slušně se zase rozejdou, tak jako my jsme potkali na Vysočině v tomto krásném lese člověka, který znal naši rodinu z Vysočiny, odkud můj otec pochází. Už se moc těším na zasloužený odpočinek do důchodu 18.6.2017, kdy budu moci tento krásný zážitek z léta si i častěji zopakovat a oprostit se od negativních pohledů na okolí. Díky za Váš web.
S úctou Miroslav Poláček.
Na FB Vám pošlu foto z našeho lesa, pokud to půjde.