Ten kostelík stojí na okraji třetího největšího města v zemi a přitom vypadá, jako kdyby zabloudil z hor, odněkud z Beskyd. Dřevěný kostel v ocelovém srdci republiky, jak se Ostravě říkalo? Není to podivné? Každý, kdo si klade takové otázky, má ve své podstatě pravdu – on ten dřevěný kostelík, který je vidět při příjezdu do města od Frýdku-Místku, totiž původně pod Beskydami stál. Lidé ho rozložili a převezli do Hrabové.

Z fotografie by člověk řekl, že kostel v Ostravě-Hrabové stojí někde na beskydském vrcholu.

Zimní pohled na kostel.

Detail roubené stěny, v níž jsou použity i zbytky původních trámů.

Střecha kostela je pokryta dřevěným šindelem a dřevěné jsou i okapy.

Když přijdete k dřevěnému kostelu v ostravské části Hrabová, budete udiveni, v jakém skvělém stavu se tak starý chrám podařilo uchovat. To je první tajemství tohoto kostela. Vysvětlení je prosté: kostel je zcela nový. Věřte nebo nevěřte, ale jde o novostavbu, která slouží věřícím teprve od roku 2004. Původní kostel, který vypadal velmi podobně, lehl popelem na Velikonoce roku 2002. Zbyly ohořelé trámy, plameny ošlehaný kříž na hřbitově a pár trámů, které dodnes najde pozorný návštěvník v zadní části stavby.
Když se připravovala stavba nového kostela, který měl být co nejvěrnější kopií toho původního, zjistili památkáři, že neexistuje přesná dokumentace původního Hrabovského kostela z patnáctého století. Nový kostel vznikl tedy na základě fotografií a detailů, které si pamatovali místní lidé. Stavby se ujala firma, která pracuje pro skanzen v Rožnově pod Radhoštěm a která nejlépe zná původní stavební postupy. Úkol zněl jasně: postavit nový kostel tak, jak to dělali naši pradědové – bez jediného kovového hřebíku, dřevěné trámy budou držet díky promyšleným a léta ověřeným spojům.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že kostelík v Hrabové stojí opravdu v průmyslové Ostravě.

Asi největší záhadou, o kterou se vedou spory dodnes, je to, kde se vlastně kostel v Hrabové vzal. Nejčastěji se uvádí legenda, že už ve čtrnáctém století stál v podbeskydské vesnici Metylovice. Tamní věřící se rozhodli pro výstavbu nového zděného kostela a nevěděli, co s tím původním. Toho využili občané Hrabové, kteří svůj svatostánek neměli. Hrabovší byli „přifařeni“ k Paskovu, tam chodili do kostela a tam měli faru. Jistě i proto se rozhodli kostel, rozebraný na jednotlivé trámy, odkoupit, aby to neměli k Bohu tak daleko.
Údajně tak stavbou dřevěného chrámu byli využiti formani, kteří jezdili se zbožím z Ostravy do Beskyd a na cestě do Ostravy jezdívali naprázdno. Díky stavbě vozili trámy na kostel.
Více paradoxem, než tajemství, pak je, že o kostelu se většina Ostravanů dozvěděla až poté, co původní shořel a byl postaven nový. Starý kostel byl totiž dobře ukryt mezi staletými lípami, které shořely spolu s ním. Ten nový se tedy vyjímá v Hrabové a je čím dál více navštěvován návštěvníky tohoto městského obvodu na okraji Ostravy. Lidé přijíždějí třeba i proto, aby se podívali na jediný dřevěný kostel, který stojí v průmyslovém městě.

Kostel obklopuje hřbitov. Na rozdíl od kostela, který je replikou původního, hřbitov přečkal požár z roku 2002.

O kostelíku psal už slezský bard, Petr Bezruč. A psal o něm přesně v duchu toho, že hrabovští občané, většinou sedláci a hospodáři, nepatřili mezi nejbohatší vrstvu a tomu odpovídal i chrám, který v obci stával. Petr Bezruč vyjádřil chudobu tehdejší Hrabové, obce na břehu řeky Ostravice, vesnice, která byla na cestě mezi Frýdkem a Ostravou těmito slovy (báseň Rybníky za Paskovem ze známých Slezských písní):

„Hrabovský Bůh chud jak my. Chrám má
dřevěný s dřevěnou věží.
Daleko do nedozíráma
paskovské rybníky běží.“

I z této básně tedy vyplývá, že Hrabová nikdy nepatřila mezi bohaté vesnice. A proto si postavila „pouze“ dřevěný kostel, což byla v té době známka „levného“ svatostánku. To, že i tento dřevěný kostel byl vlastně obnošený, tedy řeklo by se dnes „z druhé ruky“ autor básně neřešil.

Dnes je kostel v Hrabové jednou z nejznámějších památek Ostravy. Kromě samotného kostelíku stojí za prohlídku malý hřbitůvek s původními kamennými náhrobky a jmény, na nichž najdete jména dodnes zde žijících rodů.