Dalo by se to nazvat jako posedlost, či možná až úchylka, ale kdykoliv při svých cestách na kole vidím nějaký zajímavý kříž nebo kapličku, „musím“ si udělat malou vlastivědnou zastávku. Nepohrdnu Božími mukami v poli, stejně jako kostelem v nějaké vsi. Je fakt, že pokud nejedu sám, stávám se brzdičem celé výpravy, nicméně kamarádi si už na to zvykli. Navíc, každý kříž, každá kaple, každá socha, to je nějaký příběh, který se v tom místě odehrál. Některý se dá odvyprávět, jiný si raději vymyslím, aby kamarádi nelitovali toho, že jsme zastavili.

Jeden takový kříž stojí u staré „císařské silnice“, která vede z Hranic na Moravě přes Starý Jičín a dál až k Příboru a pak směrem na Frýdek-Místek. Je rovná jako podle pravítka – přesně, jak ji „Císařpán“, předpokládám, že Franz Joseph, zakreslil do mapy. Mimochodem, ta cesta samotná je neuvěřitelná a je zázrak, že se zachovala v krajině dodnes, i když už byla dlažba nahrazena asfaltem (nicméně, kdyby někdo chtěl vidět kousek té opravdu původní, tak mohu sloužit…). Tudy pochodovala vojska generála Laudona, když se císařští bránili Prušákům… Pořád rovně, jen do kopce a z kopce…  

No, ale zpátky k těm křížům, kaplím a sochám. U kříže u Starého Jičína zastavuji dokonce i když tudy jedu autem. Fotím si ho znovu a znovu. Manželka sice nechápe proč, když ten kříž se přece nezměnil za několik set let, tak je poměrně velká pravděpodobnost, že se nezměnil ani za poslední týden. Jenže to je právě ten omyl – on vypadá pokaždé jinak: někdy je za ním kvetoucí řepka, jindy se Kristus na kříži leskne na slunci, jindy je ukryt v jinovatce…

Jak už jsem říkal, každá podobná památka vypráví nějaký příběh, většinou tragédii, která se v místě odehrála. Třeba sloup Nejsvětější trojice na náměstí ve Fulneku nechal na začátku osmnáctého století postavit místní bohatý měšťan jako poděkování Bohu za to, že přežil, když spadl i s koněm do jámy s vápnem. Nechápu, koho napadlo vykopat na budoucím náměstí jámu a hasit tam vápno. No, ale asi tenkrát nebyly kontroly ze stavebního úřadu tak přísné, tak si to prostě někdo „lajznul“. Fulnecký měšťan a kupec (Sebastián Mehoffer se jmenoval, aby snad někdo neřekl, že práším jako suché vápno) zranění přežil a udělal to, co při modlitbách slíbil – postavil na tom místě sloup. Dnes barokní klenot, kvůli kterému do Fulneku jezdí turisté.

V centru Ostrava zase stojí socha svatého Floriána, kterou nechali vystavět konšelé, aby zabránili dalším požárům města. Nějakou dobu sice řešili, co bude účinnější, zda dohled patrona hasičů (tedy Floriána) nebo nákup stříkačky pro místní hasiče. Nakonec se pojistili a zvolili obě varianty. Požárů razantně ubylo. A jsou to jistě jen falešná slůvka zlých jazyků, které tvrdí, že za to může hlavně fakt, že tou dobou se už stavěly zděné domy, neboť ty dřevěné hořely jako, jako, no jako suché dřevo.

Dnes jsou tyto církevní nebo také sakrální památky ukázkou umění starých mistrů, stejně jako dokladem bohabojnosti lidí v minulosti. Pro poutníky jsou to krásné orientační body v krajině. A pro mne důvod, proč občas zastavit a zklidnit „tepovku“ a sehrát, že to dělám vlastně jen proto, abych vyprávěl nějaký příběh okolní krajiny…

Kamenný kříž u Starého Jičína.

Císařská cesta vede „furt“ rovně.

Socha Panny Marie v Odrách stávala na jiném místě. Dnes ji najdete na náměstí. K tomu, aby stála, použili lidé i bývalý pranýř.

Kříž u cesty u Bílova.

Boží muka u Bílova.

Datum stavby Božích muk u Bílova. 1549, to zní dobře…