Dnešní text je hodně osobní, ale kam jinam, než na osobní (vlastní) blog podobné texty patří? Ctěný čtenář snad promine, ostatně může kdykoliv „přepnout na jiný program“. A slovy volnomyšlenkářského malíře obrazů v jednom z dílů filmové ságy o tom, jak básníci přicházejí o iluze, o humor a já nevím o co vše, slovy postavy, kterou ztvárnil Rudolf Hrušínský (parafrázováno): Nejsem nikde organizován, můžu si psát, co chci, kdy chci a jak chci.

Hrabovské srdce

Rybník Pilíky, Důl Paskov a v pozadí Lysá hora. Dnes už je pohled jiný – budova dolu šla dolů…

Před více než čtyřmi lety podlehly mé nohy tlukotu srdce a přes varovné signály mozku odvedly ony zmíněné nohy mou tělesnou, duševní a částečně též duchovní schránku k tvorbě Hrabovských listů, obecního zpravodaje Hrabové, obce na okraji Ostravy. Později v debatách v různých pracovních skupinách jsem tu naši obec nazval „vesnice na kraji města.“ Asi to bylo i tím, že jsem šel kolem televizního přístroje, kde zrovna po tisící prvé opakovali Dietlův seriál „Nemocnice na kraji města.“ Vida, může za to pan Dietl!
Práce na tom, aby Hrabová měla svůj zpravodaj v takové kvalitě, jaký si zasluhuje, a místní politické strany svorně jako v dobách Národní fronty nemusely ve svých programech psát, že je třeba zlepšit úroveň Hrabovských listů, byla úžasná. Slíbil jsem tenkrát vedení obce, že udělám noviny, za které se nebude třeba stydět s tím, že to nedělám pro pana starostu, členy obecní rady či dámy a pány zastupitele. Ale budu to dělat pro ty téměř čtyři tisíce lidí (počet obyvatel Hrabové, samozřejmě včetně těch, kteří ještě neumí číst nebo řeší jiné důležitější věci, jako je například přísun mateřského mléka), kteří mají právo mít v obci slušný zpravodaj. „I na malém hřišti můžou kluci zahrát pěkný fotbálek, když hrají srdcem, podle pravidel a s radostí. Proč by v malém obvodu Ostravy nemohli mít svůj New York Times?“, říkal jsem tenkrát svým nejbližším spolupracovníkům, samozřejmě jen proto, že jsem věděl, že slova jako „nadsázka“ a „humor“ pro ně nejsou nepochopitelnými pojmy.
Noviny vznikly v úplně nové grafické úpravě, a to díky místnímu občanovi, který se stal postupně skvělým grafikem, prvním editorem mých textů a kamarádem (na pořadí, v jakém se tak stalo, asi nezáleží). Hrabovské listy se rozrůstaly až na běžných 20 stran, často i více. Legendární bylo číslo, které vyšlo před komunálními volbami 2018, mělo 32 stran, a kde naprosto stejný prostor dostalo každé z kandidujících uskupení, které mělo zájem. Zavedli jsme ankety na aktuální témata obce, v nichž jsem až laboratorně přesně odměřoval stejné podmínky pro všechny místní strany a hnutí. To nikdo přede mnou v Hrabové nezkusil. Čelil jsem varování místního chytrolína, že porušuji tiskový zákon a hrozí mi pokuta 100.000 korun českých, nikdy se nic podobného neprokázalo, nikdo se o to ani nesnažil.
V každém vydání byla pohlednice nějakého pěkného místa Hrabové. Dodnes je vídávám při návštěvách u někoho doma „pod sklem“ a mám radost. Mnozí lidé po mně chtěli další vydání, které posílali příbuzným, kteří už bydlí mimo Ostravu, ale na rodnou Hrabovou stále vzpomínají. Takovým věrným čtenářům jsem noviny „navíc“ s radostí dával do schránky.

Jaro probarvilo Šídlovec

Kostel při slunka východu

Na některé rubriky jsem zvláště „hrdý“, například na hrabovský orbis pictus, aneb očima manželů Hromádkových. Skvělí místní fotografové, výherci mnoha celostátních fotografických soutěží, kromě toho, že přinášeli své obrázky ze života obce, dostali i svůj pravidelný prostor, ve kterém mapovali dění za uplynulé dva měsíce – skutečný místní orbis pictus (svět v obrazech). Další a další lidé se stávali postupně ze sousedů přáteli a kamarády. Naprosto neskutečně skvělá byla spolupráce s vydavatelem – úřadem, kde pan starosta i pan tajemník byli otevřeni všemu novému a já jim za to na oplátku (snad) nedělal ostudu ani vrásky na čele. Naučil jsem se spoustu věcí, které jsem ani za desítky let své novinářské práce pro celostátní noviny, nepotřeboval, a tedy neuměl. Zpětná vazba byla okamžitá, ne jako v celostátních novinách. Prostě jdete do obchodu a soused vám sděluje své dojmy z toho, co četl. Pověstná byla věta, která mi přistála v mobilu. Psala místní seniorka, chodící kronika obce – říká to o sobě sama, tak snad se nebude zlobit, že jí takto tituluji v tomto textu. Poté, co noviny vyšly, mi jednou napsala: „Co mi to děláš? Tak jsem se začetla do Hrabovských listů, že jsem zapomněla dát slepicím!“
Za to vše a za mnoho dalších krásných setkání a hovorů, událostí a fotografických příležitostí vděčím Hrabovským listům.

Labuť na hladině Ostravice

A to je ostatně i důvod, proč vzniká tento můj, jak již v úvodu řečeno, osobní text. Kromě toho, že jsem se díky Hrabovských listům seznámil s mnoha skvělými lidmi, které bych nikdy nepoznal, navštívil jsem místa, o nichž jsem neměl potuchy a účastnil se krásných akcí, které jsem dokumentoval slovem a obrazem. Do jaké míry se mi to dařilo, nechť posoudí jiní.
Dnes už noviny dělá někdo jiný a myslím, že nejsem sám, komu minimálně pěkné fotografie chybí. Nahradily je nicneříkající obrázky a tak jsem se rozhodl alespoň toto své osobní vyznání proložit pár snímky krásné „vesnice na kraji města“. Jedna fotka mnohdy řekne více, než tisíce slov. Věřím, že i ctěný čtenář, který Hrabovou nezná, pochopí, jak krásné místo to je a jak chytne za srdce.
Fotografie jsou většinou z okolí kostelíku, který se fotí dobře a je známou dominantou Hrabové. Ale třeba to není poslední text na toto téma a popřemýšlím o dalších námětech, jak pro text, tak pro fotky. Kdo ví? Ostatně teď, když nejsem nikde organizován, mám po večerech vagón času. Co vagón, celý vlak času. Moře času…:-)

Světlonoš

Pilíky, ty naše rybníky

Koně a stáj, tak voní náš kraj

Jaro tluče na vrata!

Kostelní věž v plamenech. Tentokrát naštěstí jen virtuálně, s ranním sluncem v záběru

Zimní podvečer u kostelíku

Podzim na Pilíkách

Racek nad hladinou Ostravice

Plné pole zlata