Nejkrásnější pohled na svět je jednoznačně z necek. Pokud plavou…
Arabské přísloví sice praví, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně, ten, kdo toto přísloví vymyslel, však jistě nikdy neplul v neckách po řece. Nejkrásnější pohled na svět je totiž ve skutečnosti z necek volně plujících po řece. A pokud nejsou zrovna po ruce necky, funguje to i s plavidlem vyrobeným na koleně, tedy na něčem, jako je vor, polystyrénový parník, člun, duše od traktoru případně těžní věž nebo hasičské auto. A pokud není voda, jako tomu bylo na neckyádě v Hrabové, pak se mnohdy nepluje, ale prochází po kotníky ve vodě. A voda fakt nebyla, protože nedorazila přílivová vlna, kterou pořadatelé domluvili tím, že celý Frýdek-Místek hodinu před zahájením plavby spláchne WC a totéž učiní všichni Paskované o půl hodiny později.
Ani nedostatek vody ale nezastavit patnáct týmů a neodradil je od účasti na neckyádě, která se odehrála v Hrabové po dlouhých třiceti letech, kdy ji připravili dobrovolní hasičové, hasičky a hasičata. Ani úmorné vedro neodradilo několik set diváků, kteří se z břehů přišli podívat na ty blázny, kteří se k splavení řeky odhodlali. Plulo se po řece Ostravici, která už za těch třicet let postupného čištění připomíná opět řeku a ne stoku. Start byl u tak zvaného starého splavu a cíl u silničního mostu z Hrabové do Vratimova. Pěšky je to tak dvacet minut, kdo by si myslel, že po vodě to bude rychlejší, hrubě se mýlil. Ostatně zkuste si plavidlo táhnout za sebou a klouzat přitom po slizkých říčních kamenech… Zkuste hledat neviditelné proudy v řece, která sotva teče. Výjevy ze známého obrazu „Burlaki na Volgě“ na sebe nedaly dlouho čekat. Plavidla jela buď neříditelně a narážela přitom do hrázek, které si tu vytvořili rekreanti (nebo jsou to pověstné bobří hráze???) nebo nejela vůbec – to v místech, kde se Ostravice pohybuje líně a připomíná olej… Takže se pádlovalo i veslovalo, šťouchalo bidly, ale ještě více se táhlo či tlačilo.
Naprosto dokonalá byla ovšem teplota vody. V tom vedru, které sužuje nejen Evropu, nejen Česko, nejen Ostravu, ale světe div se i Hrabovou, bylo radostí vypadnout aspoň občas z plavidla a hodit pořádného kanoistického eskymáka…
Prímovní, jako bych tam byl 🙂 🙂
Pěkně napsané. A vzpomínám si, jak jsme před asi 8 milióny let pořádali podobnou akci na řece Bystřičce. Po valašsku se to jmenovalo Sežbluňk, a vodaři nám vždy pustili vodu. S vodou byla spojená i soutěž O valašského vtáka – to se vlastním pohonem musel zvednout létající předmět do vzduchu a skončit v Hodslavivích ve vodní nádrži (tzv Kacabajce). Ani hollywoodští fantastové nejsou s to dodnes vymyslet, jaká že to létající tělesa vyrobili zruční bodří valašští soutěžící.
tz