Pokaždé, když projíždím krajinou mezi Orlovou a Karvinou, vzpomenu si na to, když jsem tudy jel poprvé. Bylo to na začátku devadesátých let a jako začínající redaktor jsem doprovázel prezidenta Václava Havla. Sešli se tedy dva začátečníci – já v roli reportéra, on v roli prezidenta. Vybaven potvrzením z Hradu, že se můžu pohybovat v prezidentské koloně, najal jsem nejrychlejšího ostravského taxikáře. Měl favorita s nejsilnějším škodováckým motorem a elektronová kola!!! A to byla v té době opravdu rarita!. „Jede mi to 160, rychlejšího taxíka v Ostravě nenajdeš,“ řekl mi řidič a já neměl důvod mu nevěřit, ani možnost si jeho slova ověřit.

Plápolali jsme s tím vytuněným favoritem za naleštěnými bavoráky, v nichž uháněl ke Karviné Havel a jeho poradci. I na koloně bylo vidět, že Havel je velký dramatik a že pro jeho úřad pracuje skvělý filmový architekt Teodor Pištěk. Bavoráky byly v bílé, modré a červené barvě. Po úzkých silnicích jely za sebou – modrý, červený, bílý, modrý, červený, bílý… Na široké silnici, která už tehdy spojovala Karvinou, Orlovou a Ostravu a umožňovala každodenní přesun horníků do práce a z práce, se nablýskané bavoráky rozjely do šířky a vytvořily tříbarevnou šachovnici. Práce řidičů Havlovy ochranky byla dokonale sehraná. Vypadalo to jako skvěle nacvičené číslo pilotů na leteckém dni. Opravdu zážitek sledovat takovou parádu z našeho auta, jehož řidič vytáčel motor na plný výkon, ale slovo dodržel, kolony jsme se drželi jako blecha veverčina kožichu. 

Místa, která poznamenala těžba, slouží dnes jako golfové hřiště.

Najednou ta šachovnice zastavila a z jednoho z aut (myslím, že toto BMW bylo červené,  ale krk bych za to nedal), vystoupil Havel a hleděl na kalové rybníky u Dolu ČSM. Zjevně nic podobně příšerného nikdy předtím neviděl. Okolí dolu v té době připomínalo měsíční krajinu a na zmíněné široké silnici to kvůli poddolování houpalo jako dnes na ostravském úseku dálnice D1. „Silnice poddolovaná,“ hlásaly dopravní značky, jejichž smysl jsem nikdy nepochopil, protože jsem nepřišel na to, co mám na takto označené cestě vlastně dělat. Že bych se převlíkl do fáraček a vzal si do auta havířský kahan pro případ, že se propadnu do podzemí? Prostě místo, které působilo tak depresivně (a dramaticky), že stálo za to, aby prezident (a dramatik) z ničeho nic zastavil celou kolonu. A zíral a zíral.

Když jsme pak dorazili do Karviné, naťukl „můj“ najatý taxikář služební auto policie (možná to byla ještě Veřejná bezpečnost). Prostě při parkování se jen lehce dotkl nárazníkem obrovské Tatry T613, kterou v té době policie měla jako svou nejlepší vlajkovou loď. Z auta vystoupil nasupený policista a namířil si to rovnou k nám. „Co tady vůbec děláte? Víte, že jste narazil do prezidentské kolony? To je skoro jako útok na prezidenta. To jste dojezdil,“ začal docela zhurta. Jak ale stále ještě vládla revoluční doba, kdy nikdo nevěděl, co bude zítra (a takový polda to po letech práce u VB rozhodně vědět nemohl) zarazil jej můj papír, který jsem měl celou dobu v aktovce. Vytáhl jsem tajnou zbraň – papír s razítkem Pražského hradu, že tady můžeme být a kolonu sledovat. O tom, že můžeme naťuknout Tatru T613 pomalovanou nápisem VB, se tam sice nepsalo, ale i tak jsme to přežili.

Večer, už zase doma v Ostravě, při loučení s taxikářem jsem se ho ptal, jestli nelituje, že tento kšeft vzal. „Vůbec ne, bylo to super. Kdy se mi stane, abych naťukl policajta a on mi ještě zasalutoval?“ zhodnotil své netradiční ryto.

No, na tento příběh si vzpomenu pokaždé, když jedu krajinou hornického severu. Dnes už by Havel asi nezíral, kalové rybníky už nevypadají tak, jako kdysi a místo měsíční krajiny tady kvetou nejen udržované louky, ale dokonce golfové hřiště! Václav Havel jezdí v nebeské limuzíně, dnešní český prezident už nepoužívá vozy BMW a krajina mezi Karvinou a Orlovou už dávno není nevlídnou pustinou…

Unikátní litinová kašna je ozdobou náměstí v Karviné.

Zámek ve Fryštátu, tedy ve staré Karviné.