Pětatřicetiletý Ton je Kambodžan, kterého potkáváme v jednom z nejnavštěvovanějších míst Kambodži – ve městě Siam Reap. Právě odtud vyrážejí tisíce návštěvníků do nejznámějšího místa této země, tedy ke kamenným chrámům ukrytým po staletí v džungli. Nejznámější duchovní stavba, kterou má Kambodža mimochodem i na státní vlajce, se jmenuje Angkor Wat a vypadá, jako kdyby ji králové neopustili před půl tisíciletím, ale včera…
Ton se živí jako průvodce turistů a právě proto se Siam Reap stal místem, kde po vystudování univerzity založil svůj byznys.
Ve své práci je opravdu skvělý. Nejen proto, že nás zavede do nejzajímavějších míst Siam Reapu, tedy na tržiště. To bychom ostatně s největší pravděpodobností našli sami. Stejně jako všudypřítomné masážní salony, jestli se tak dají nazvat lehátka, kde vás přímo ulici namasírují drobné a zručné kambodžské dívky.
Hůře bychom už hledali restauraci (no, tedy spíše místnost velikosti větší garáže), kde nám kromě skvělého jídla natočí dokonce i pivo. Mimochodem, jmenuje se Angkor, myslím to pivo.

Kambodža, to nejsou jen památky. To je také překrásné moře.

Steak z mořské dravé barakudy chutná skvěle a s hromadou zeleninové oblohy, vynikající zálivkou a česnekovým pečivem stojí tři dolary. Nad takovým jídlem člověk zalituje, že z domu je to „trochu“ z ruky na to, aby si sem mohl zaskočil v polední pauze na meníčko. Jinak by totiž všechny ostravské  hospody musely buď prudce zlevnit, nebo rychle zkrachovat.

Restaurace nebo obývací pokoj?

Pivo Angkor (mimochodem stejně se jmenuje i balená voda v pet-lahvích) je trošku sladší, než jsme zvyklí z našich pivnic. Ale vzhledem k tomu, že jsme na druhém konci zeměkoule, a že teplota přes den neklesá pod třicet stupňů, chutná pivo skvěle. Poté, co jsme si ho sami natočili a přitom vyškolili hodně udivenou výčepní, mělo dokonce i pěnu. Byla hodně udivená, tahle výčepní. Asi ji nikdo z Prazdroje ani z Radegastu nezaškolil. A tak jsem to byli my, kdo si stoupli za pípu a vysvětlovali, že pivo bez pěny je vlastně taková „koza“. Spojení „pivo a koza“ ale v angličtině mladé Kambodžance nevysvětlíte…
Nicméně pivo je výborně vychlazené, a stojí dolar! Jedno za druhým nám ho nosí servírka, jejíž věk odhadujeme někde mezi patnácti a třiceti lety. Takže ani nepoznáme, jestli děti oděné v pyžámkách, které využily cestu ze záchodu do postýlek k tomu, aby nám jen tak mimochodem donesly polévku, jsou její potomci nebo sourozenci.
Kambodža je jiný svět a tak nás nepřekvapí ani to, že tato restaurace se plynule mění v ložnici majitele. A podle županů a kartáčků na zuby na toaletě pro hosty poznáme, že jsme vlastně v rodinné koupelně.
Nad talířem s barakudou nám Ton vypráví o pohnuté historii své země. „Kambodža byla vždy zemí, na kterou útočili nepřátelé ze všech stran. Před pěti staletími to byli Thajci, v devatenáctém století Francouzi a pak Vietnamci a Američané.“ Největší část svého vyprávění o historii Ton věnuje vládě rudých Khmérů, kdy vláda diktátora Pol Pota vyvraždila tři miliony vlastních obyvatel. Historie země Tona zjevně baví a dokáže o ní mluvit v angličtině celé hodiny.
S radostí pak mluví o posledních letech své země. Není jediný, na kom je vidět, že lidé prožívají konečně období svobody.

Typická Kambodža. Muž, který v dětství šlápl na minu. Žena, která prodává vajíčka, smažené brouky a speciálně pěstované pavouky. Jsou výborní (ti pavouci).

Kambodžan.

Lidé jsou chudí, ale skromní

Většina lidí žije v chudobě. Je to ale jiná chudoba, než jak si ji představujeme my. Lidé sice v podstatě nic nemají, ale k obživě jim to málo stačí. Vyžijí z toho, co si dokáží vypěstovat nebo ulovit. Ostatně Kambodžané jsou neuvěřitelně skromní. Za Pol Pota si zvykli vystačit opravdu s minimem. V době, kdy i rýže byla na příděl, dokázali lidé sníst vše, co leze, létá, běhá… Tedy v podstatě vše z živočišné říše včetně hadů, pavouků, brouků, ptáků… Dodnes jsou místa, kde můžete okusit smažené tarantule. A nejde jen o atrakci pro turisty, protože ti spíše ochutnávají, ale místní považují pražené pavouky za delikatesu.

Země leží v deltě Mekongu. Proto vesnice podél veletoku stojí na kůlech. Když Mekong přijde, lidé se přestěhují do horních pater domu.

Hlavním důvodem, proč turisté z celého světa poznávají Kambodžu, jsou ojedinělé památky khmerské kultury. Patří k tomu nejtajemnějšímu, co kdy lidská ruka vytvořila.

Jedním z nejlépe dochovaných je chrám Angkor Wat. Stavba připomíná panorama Himalájí, odkud sem přišli původní hinduisté. Angkor Wat, stejně jako ostatní chrámy, z nichž některé jsou prorostlé kořeny stromů tak, že staré chrámy vytvořily s džunglí jakýsi úžasný celek, prostě nelze při návštěvě Kambodži vynechat. Tak, jako v Egyptě nelze nenavštívit pyramidy, v Kambodži nejde nejet k chrámům. Pro někoho je to sice běhání po vyprahlých kamenech. Stačí se ale projít nekonečnými chodbami s neuvěřitelně zachovalými reliéfy (jak je možné, že je nechrání žádná bariéra?). Stačí na chvíli zapnout fantazii a představovat si, jak těmito chodbami procházeli panovníci. Stejně jako u pyramid v egyptské Gíze, ani tady člověk nemůže pochopit, že toto vše dokázaly vytvořit lidská ruka…

V Kambodži zkrátka můžete navštívit zdejší vesnice a vrátit se o desítky let zpátky. Ale taky se můžete výletem do Angkor Wat posunout v čase o půl tisíciletí zpět…

Budhističtí mniši v chrámu Angkor Wat, který je největším lákadlem země.

Školačky vracející se domů podél rýžových polí.

Angkor Wat. Místo, které neprojdete a nepoznáte za celý den.

Kambodža je budhistická země.

Rybář.

Opičky jsou krásné, ale dokážou turisty pěkně potrápit. Klidně vám ukradnou svačinu, nebo přesněji: když na vás výhružně zasyčí, rádi jim jídlo sami odevzdáte. Tato opičí matka však byla mírumilovná.

Kambodža.