Ne, že bych ze zeměpisu propadal. Vím, že Čomolungma je totéž co Mount Everest, tedy nejvyšší hora světa. Vím, kde leží Mrtvé moře i Zátoka sviní (obojí jsem viděl na vlastní bulvu). Rovněž jsem se díky slepé mapě Československa u pana profesora Sikory naučil, kudy teče Labe a Vltava a kde zhruba leží Praha. Stejný profesor mne v hodině branné výchovy naučil, jak se do mapy zaznačí tank – pro mladé, kteří to nemohou vědět a pro starší, kteří to už zapomněli: je to kosočtverec s tečkou uprostřed. Který jinoch by si to tuto základní topografickou značku neoblíbil a pro život nezapamatoval, že?

Ráno rybáři vyrážejí na lov.

Ale zpět k původní myšlence. Tedy, ne že bych ze zeměpisu propadal. Ale pod pojmem Zanzibar jsem si vždy vybavil nějaký docela slušný bar na ostravské Stodolní ulici, případně bar, o němž se zmiňoval herec Oldřich Nový v jednom ze svých filmů, když říkával, že odjíždí na Zanzibar a pak se šel unavit whiskou či koňakem do některého z podniků, které svou atmosférou dotvářely ráz První republiky.

„Jedeme na Zanzibar,“ oznámila nedávno manželka a já si řekl, jestli mám v peněžence dost na to, abychom si dali víno a sklenku dobré skotské whisky, případně stejně dobré irské whiskey. Až posléze mi došlo, že jde do tuhého a s pár stokorunami v kapse se na tento bar zvaný Zanzibar nedostaneme.

Takže přátelé, Zanzibar existuje, Oldřich Nový si ho nevymyslel. Je to ostrov východně od africké Tanzanie.

Zanzibar je země, kde lidé milují barvy a dávají to znát. Ubytoval jsem se v rybářské vesničce a mohl jsem pozorovat život zdejších lidí. Muži vyplouvali brzy ráno na lov ryb. Ženy, pokud byl odliv, vyrazily na své plantáže mořských řas. Kdo neviděl, nemůže pochopit – ty plantáže se skrývaly na mořském dně v zátoce, kde jsme se my, turisté, koupali. Vůbec jsme netušili, že plaveme nad lány polí, které v době odlivu místní ženy obhospodařují. Až když přišel odliv, zjistili jsme, že jucháme nad jejich živností. Jako kdyby někdo přijel na český venkov a plul nad lány řepky olejné. „Jednou za čas přijede obrovská loď z Číny, my k ní dovezeme všechny řasy a loď odpluje,“ říká jedna z žen, které takto vyrazily na sklizeň.

Takže muži jsou na lovu ryb, ženy se starají o vodní řasu. Děti si hrají na pláži. Kluci kopou do mičudy, holky posedávají na břehu a trošku se předvádějí. Pokud ovšem nemusí prát prádlo nebo roztloukat kameny (tuto činnost jsem nepochopil) či nosit pitnou vodu z jediného zdroje, který je kus za vesnicí.

Pláž je jedno velké hřiště.

A do toho všeho Masajové, omotaní do čehosi výrazně červené barvy. Čehosi, co připomíná deku zvanou larisa. Asi jsou to šaty a peřina zároveň. A kdybyste chtěli navštívit obchod místního malíře, Masajové jsou zde právě pro vás.

A to jsem popsal jednu jedinou, malou, rybářskou vesničku.  Bar jménem Zanzibar je však ještě barevnější. Tak třeba někdy příště…

Rybáři se vracejí.

Místní ženy se starají o políčka se speciální mořskou řasou.

Políčka s mořskými řasami.

Masajové se starají o místní turisty a lákají je do svých obchůdků. Jsou moc milí a nevnucují se.

Život ve vesnici si asi nedovedeme přestavit, přestože místní asi mají vše, co potřebují.

Děvče, které roztlouká kameny. Neptejte se mne, proč to dělá…

V rybářské vesničce.

Prodavač banánů usnul na tržišti obklopen svým zbožím.