Toho pohledu se nedá nabažit. Stoupáte na beskydskou Lysou horu a každým krokem se otevírá vyšší a vyšší pohled na panorama slovenských hor. Vpravo se táhnou vrcholy Malé Fatry. Krásně je poznat Velký Rozsutec – to je takový ten nejzubatější kopec, který při tom pohledu vidíte. Když je ale opravdu dobré počasí, pokračuje panorama dále doleva. A tam vidíte Chopok připomínající cukrovou homoli, jak bývá zasněžený. A pak už Kriváň a Lomnický štít ve Vysokých Tatrách. To je už opravdu pozorovatelský hard-core. Slovy Hany Zagorové je však pro tento pohled nezbytné, aby nebe bylo blankytné.

I v zimě se dá létat na paraglidingu.

Paradoxně nejlepší výhledy bývají v době, kdy údolí sevře inverze a v ní uvězněný smog. O co hůře je dole, o to lépe nahoře, ve výškách nad tisíce metrů nad mořem. To je pak vidět i ta čára, která dělí modřenku oblohy od šedivky tam dole v údolí. Tam v šedivé kaši leží Frýdek i s Místkem, Ostrava i s Karvinou, Bohumín i s Chalupkami… Tomu rozdělení oblohy říkávám čára ponoru. Je to jako linka nakreslená na trupu obří lodi – je dokonale vodorovná a stejně jako u čáry ponoru se pod ní nedá dýchat.

Tady, nad ní, nad tou čárou ponoru, nad inverzní vrstvou, na slunci a na vzduchu, který v plicích vytváří něco, co se dá přirovnat snad jen k orgasmu, tak tam je člověk v rauši. Částečně i proto, že v žilách vám stříkají endorfiny a adrenaliny vyplavené sportovním výkonem, který vás vynesl do výšky 1323 metrů. Někdy si při tom výstupu připadám jako ten švec z pohádky Pyšná princezna. Ten, aby si mohl zazpívat, překročil hranice království, zašel do země krále Miroslava, tam si zatančil, zazpíval a pak se vrátil zase domů, do chaloupky. Pak týrán životem a živobytím seděl na verpánku, makal a zpívat nesměl. Těšil se až zase vyběhne do vedlejšího království, kde se zpívat a tančit smí.

Ne, že bych si doma nebo v práci nemohl zazpívat, ale přece jen mi výstup na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd přináší stejně líbezný pocit, jako měl ten švec.

Vpravo Malá Fatra, vlevo Vysoké Tatry. To je pohled, kterého se nedá nabažit.

Slyšíte jen svůj dech, tlukot srdce a šustění lyží v kyprém sněhu. To je skialpinismus.

Nejraději mám cesty za těmito výhledy na skialpových lyžích. To pronikáte prašanem přes lesy, podél potoků a stoupáte takové svahy, že „tulení“ pásy na lyžích už sotva ten sklon zvládnout. Ale jdete v tichu, slyšíte jen tlukot vlastního srdce, svůj dech a křupání sněhu pod lyžemi. Jste jako polárník Amundsen, všude kolem omrzlé stromy, sami – jen vy a příroda. Ta hora však dokáže i pozlobit a to tak, že hodně. Není to žádná Annapurna, ani Mont Blanc, ale lidí, kteří ji podcení, je i tak hodně. Já na ni lezu vždy s úctou. Ten, kdo používá pojmy jako: „dobyl jsem Lysou“ nebo „pokořil jsem vrchol“, jsou blázínkové. Tu horu nelze pokořit ani dobýt natož dobít. Na tu horu lze toliko vystoupit (maximálně vyběhnout či vyjet, samosebou na kole). Ale kdo si myslí, že ji pokořil, nechť se zastaví u jednoho z mnoho křížů, které lemují cestu k hoře. Tak skončili ti, kdo si mysleli, že Lysou horu lze pokořit…

Když je v Beskydech mráz.

Znáte hezčí modrou modř než je tato beskydská modřenka?

Lysá hora umí být i drsná. Nelze ji pokořit či dobýt. Lze na ni jen vyjít a pak se s úctou k hoře vrátit do údolí. Kdo tvrdí, že ji pokořil, je blázínek.

Slunce se probíjí zimní mlhou. Tentokrát v odrazu z okna vysílače.

Čára ponoru.