Asi málokdo by si troufal říci o autorce příběhů o lvici Else, že poznala málo krásných míst. Spisovatelka Joy Adamsonová procestovala Evropu a nový domov našla v africké savaně. Přesto celý život vzpomínala na své dětství v okolí Budišova nad Budišovkou. A přestože se sem v dospělosti už nikdy nevrátila, považovala zdejší krajinu za nejkrásnější na světě… Od autorky knih Volání divočiny, která poznala svět, je to velká pocta rodnému kraji.

Joy, ve skutečnosti Frederika Viktorie, se sice narodila v Opavě, ale dětská léta trávila u své babičky v osadě Seifenmühle, která leží na dně dnešní Kružberské přehrady. Mimochodem, praděd Joy Adamsonové, Carl Weisshuhn, je tím mužem, který nechal vytesat ve skalách kanál, aby voda z řeky Moravice proudila do nedalekých papíren v Žimrovicích. Dnes je toto vodní dílo národní technickou památkou, kterou obdivují turisté a které dobře znají vodáci.

Tajemná a romantická zároveň, taková je krajina kolem Budišova.

Tak malebná, že i autorka dojemného příběhu z africké divočiny na ni nezapomněla, je tedy krajina kolem Budišova nad Budišovkou, města na hranici Moravy a Slezska. O co krásnější je tu příroda, o to těžší byl život lidí v minulosti. Město poznamenaly válečné vřavy, požáry a nemoci.

Sedím na kopci a dívám se na místa, kde se odehrála jedna z důležitých bitev mezi pruskými a rakouskými vojsky. Stalo se to na planině sevřené okolními kopci. Kdo ví, jak tenkrát vypadaly zdejší lesy, ale fantazie pracuje naplno a tak si představuji, že právě tady, na okrajích lesa, určitě čekali rakouští vojáci… Je druhá polovina osmnáctého století, pruský král Fridrich II. obléhá strategické město Olomouc. Docházejí mu zásoby a tak se z Pruska vydává na pomoc konvoj s proviantem a žoldem.

Právě tady, u Budišova, Guntramovic a Bohušova si na 10 tisíc Prušáků počkal generálmajor Laudon a jeho „kolega“ generálmajor Josef von Žiškovič (podobnost se jménem autora tohoto textu je čistě náhodná…). Prušáci měli přesilu, císařských vojáků bylo kolem šesti tisíc. Jenže pruský konvoj nepočítal s tím, že právě tady na ně císařáci zaútočí. To byla výhoda Laudonových vojsk. Boj trval několik dní a Laudon zvítězil. Pruský král čekající u Olomouce se tedy pomoci nedočkal a s nepořízenou z Moravy odtáhl. A mimochodem, lípa na kopci nad Guntramovicemi se nazývá „zlatá“. Vojáci si prý v jejich kořenech zakopávali zlaťáky, aby o ně v boji nepřišli. Ernst Gideon von Laudon byl necelý měsíc po bitvě povýšen – stal se polním podmaršálkem.

Parádní architektonický skvost v podobě kamenného barokního mostu v Budišově.

Dnes tady tudy netáhnout pluky ani rakouských ani pruských vojsk. Přestože si toto místo oblíbili turisté, ani oni tady neproudí v nekonečných konvojích. Je tady spíše klid na to, aby člověk mohl rozjímat. A třeba přemýšlet o lidech, kteří poznamenali zdejší kraj. A vnímat tu krajinu, která naopak poznamenala životy lidí, kteří tudy prošli. Tento kus světa, toto místo na planetě Zemi, je opravdu famózní. Horizont netvoří žádné ostré křivky. Je to spíše taková mírná, příjemná a pohodou čišící vlnovka, která dělí oblohu od luk a polí. Modrou, nekonečnou plochu od stejně nekonečné zelené.

Za návštěvu stojí muzeum břidlice, která dávala lidem v tomto drsném kraji obživu. Barokním skvostem je kamenný most se sochou svatého Jana z Nepomuku. Historii vypráví nejen kostel Nanebevzetí Panny Marie, ale též historický hřbitov. Právě na něm odpočívají i prarodiče Joy Adamsonové, jejíž původní jméno bylo Frederika Viktorie Gessnerová. Té Joy, která pak v daleké Keni psala příběh o záchraně lvice Elsy a vzpomínala na krajinu kolem Budišova…

Může se někdo divit, že Joy Adamsonová považovala krajinu kolem Budišova za nejkrásnější na světě?

V podlesí nad Budišovem stával kostel svatého Mikuláše. Na konci druhé světové války kostel vyhořel a v šedesátých letech zmizel ze světa. Zůstala po něm původní dlažba, náhrobní kameny hřbitova. A také neopakovatelné výhledy na Beskydy.

Hřbitov v Guntramovicích.