Když jsem byl chlapec „malej“, tak metr nad zemí, nescházeli se farmáři tam u nás v přízemí, jak se zpívá ve známé trampské písničce, ale v té době jsem zcela podlehl koníčku zvanému mineralogie. Sbíral jsem horniny a nerosty nebo, jak tomu říkala mamka, šutry.

Vyhlídka z Hončovy hůrky

Měl jsem je doma všude, což již zmiňovanou mamku přivádělo k šílenství – nevěděla, jestli při úklidu narazila na kus bezcenného kamene nebo odhalila valoun právě objeveného diamantu z Jihoafrických dolů. Rozkaz zněl jasně: nic nevyhazovat! To ovšem znamenalo, že se musela smířit i s nálezy zkamenělin rohlíků, které mi připravila k svačině…

S kamarády ve třídě jsme vyměňovali, co kdo sehnal nebo našel a byli jsme hrdi za každý krystal křišťálu nebo valoun jantaru. Ametyst, záhněda nebo růženín, to byly pojmy, které jsme znali z atlasů nerostů a hornin. A taky dvě lokality si z té doby pamatuji: Kozákov v Čechách a Hončovu hůrku v Severomoravském kraji (pro mladší čtenáře: Morava se v té době dělila na Jihomoravský a Severomoravský kraj).

Hončova hůrka

Kozákov byl pro dvanáctiletého kluka stejně daleko jako třeba Severní pól. Ale i Hončova hůrka mi v té době připadala strašlivě vzdálená a plánoval jsem tam výpravu vlakem, autobusem nebo na kole. Dokonce jsem už měl připravené geologické kladívko, tedy spíše v uvozovkách „geologické kladívko“. Získal jsem ho jednoduše tak, že jsem zjistil, že zednické kladívko, které používají zedníci na roztloukání cihel, je vlastně k nerozeznání od toho, které používají geologové. A sehnat zednické náčiní nebyl pro syna stavbyvedoucího zase tak neřešitelný problém… Nakonec jsem se však nikdy v době své mineralogické vášně „tak daleko“ nevypravil a tudíž jsem žádný z místních polodrahokamů z Hončovy hůrky do sbírky nezískal.

Známé naleziště polodrahokamů zvané Hončova hůrka nezapře, že jde o bývalou sopku

Až nedávno, desítky let poté, co jsem o Hončově hůrce četl v odborných knihách, jsem na ni náhodou narazil. Našel jsem ji v mapě a probudily se ve mně dětské vášně. To, co mi jako klukovi, připadalo jako nerealizovatelný výlet, bylo tak snadné: sedl jsem do svého osobního auta a za půl hodiny jsem byl na kopci nad vesnicí Skotnice nedaleko Příbora. Hončova hůrka nezapře, že je bývalou sopkou – její vrchol ční do krajiny a nabízí skvělé výhledy na město Příbor a na louky, po nichž se procházel Sigmund Freud, když se zamiloval do slečny Gizely. Prý ještě mezi oběma světovými vojnami tady plály ohýnky, údajně „napájeny“ metanem z podzemí… Proto taky vznikly různé pověry a báje o čertech, kteří tady prý vládnou. No, já žádného nepotkal, čímž však netvrdím, že tady žádný čert (ani vchod do pekla) není.

Zato jistojistě se v dálce táhne panorama Beskyd s Radhoštěm a Velkým Javorníkem. Pokud budete mít štěstí na hodně dobré počasí, uvidíte odtud i vrchol Pradědu v Jeseníkách. Hončova hůrka je tak jedním z mnoha vrcholů v této oblasti, z nichž se dají vidět obě nejvyšší hory Moravskoslezského kraje – tedy beskydská Lysá hora i jesenický Praděd.

Náměstí v Příboře, které lze navštívit při cestě na nedalekou Hončovu hůrku

Místní lidé prý nemají sběrače minerálů rádi, protože prý všechno rozkopou a stejně nic nenajdou. No, já se na vlastní oči přesvědčil, že najdou. Aspoň soudě podle hromádek krystalů polodrahokamů, které si tam někdo odložil… Ale já tam tentokrát už nepřijel za polodrahokamy, ale za výhledy do okolí, takže jsem tam ty skvosty nechal. Ostatně má dětská sbírka „šutrů“ už je kdoví kde…