Je ukryt před zraky turistů, kteří chodí kousek od něj a přitom o něm nemají tušení. Skoro neviditelný, přesto nejvíce fotografovaný. Magický a tajemný. Takový je vodopád na říčce zvané Satina, která se valí z Lysé hory směrem k Malenovicích.

Jedno z nejvíce fotografovaných míst Moravskoslezských Beskyd.

Voda tady nepadá z obrovské výšky, jako u venezuelského Salto Angel. Ani temně nehučí, jako pověstná Niagara. Je to spíše série malých vodopádků a tůní. Je takový náš: malý, milý, hezký. Nekřičí do světa, nikdo tu nestaví motoresty ani tu nejsou photopointy, automaty na coca-colu a prodejny foťáků na jedno použití. Skoro se mi o něm nechce psát, aby sem nakonec nezačali chodit lidi…

Místo, které mám prostě rád. To jsou Satinské vodopády.

Protože pokaždé na mne v tom kaňonu, který tady voda vymlela do kamene, dýchne duch knih Jaroslava Foglara a jeho hochů od Bobří řeky nebo kamarádů z chaty v Jezerní kotlině… Toto místo jsem procházel už tolikrát a ještě nikdy jsem se té krásy nepřejedl.

Jedna z mnoha tůněk na říčce Satině.

Odborníci tvrdí, že jde o nejdelší skalní koryto v moravské části Karpat. Obdivovali ho už průkopníci turistiky, kteří už v devatenáctém století postavili lávky a můstky, aby se dalo dostat i do odlehlých částí koryta Satiny. Lávky dávno vzala voda a padly pod tíhou sněhu, ale pár stop po době, kdy se tady takto chodilo, je poznat dodnes. Znal to tady určitě i beskydský zbojník Ondráš, který nedaleko odtud na skále nad Malenovicemi vedl „porady“ se svými „kolegy“ loupežníky. Ten ale určitě žádné můstky a lávky nepotřeboval. Právě naopak, čím horší byl terén, tím lépe mohl uniknout pronásledovatelům.

Voda a kámen.

Podzim je zde zvláště romantický.

A jen tak mimochodem, uklouznout na slizkém kameni a zasvištět tady po pás do ledové vody, není problém. Takže polobotky a střevíčky nechte doma. Nebo sem, prosím, raději nechoďte.