Zatímco loupežníci z jiných zemí se stali legendami, „náš“ Ondráš zůstává téměř zapomenut. Možná měl špatný marketing a „píár“, možná měl jen smůlu, že si spisovatel Ivan Olbracht vybral ke svému románu Nikolu Šuhaje z Podkarpatské Rusi. Každopádně projít se po místech, kudy chodíval a kde svůj lup ukrýval Ondráš, stojí za to.
Slováci mají svého Jánošíka. Slaví výročí jeho narození i jeho popravy, točí o něm filmy. Když přijedete do Terchové, kde asi nejvíce pobýval, můžete si koupit vyřezávanou sošku, nad obcí ční impozantní plechová socha tohoto zbojníka (mimochodem ta původně navržená měla být ještě výrazně větší – Jánošík měl stát rozkročen nad údolím a lidé měli pod jeho nohama procházet a projíždět auty…).

Po stopách zbojníka Ondráše se můžete vydat až na vrchol Lysé hory. Ostatně Ondrášovi se přezdívalo Pán Lysé hory. Odtud prý vedly chodby až k vrcholu hory Ondřejník.

Projít si v Terchové můžete žebříky a soutěsky Jánošíkových dier, což je jedno z nejkrásnějších míst Slovenska. Poláci tvrdí, že Jánošík byl Polák a věřte nevěřte – mezi Poláky a Slováky zuří vážný spor o to, jak to bylo. Historikové se přou, zda bylo Jurajů Jánošíků více nebo zda měl Jánošík tak velké pole působnosti, že zbojničil na slovenské i polské straně Tater a Malé Fatry.
Možná může být řešením pohled na jiného známého loupežníka, Nikolu Šuhaje, který přepadal na Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské Ukrajině a popsaný v příběhu českého spisovatele Olbrachta. Už tam se ukazuje, že bylo mnoho takových, kdo se za Nikolu vydávali a loupili „na jeho účet“. Kdo tedy ví, kdo loupil na účet Juraje Jánošíka…
Ale tímto exkurzem do historie zboje jsem odbočil od původního záměru, a tím byl příběh jiného zbojníka, toho „našeho“, který je v podstatě v zapomnění, přestože jeho činy jsou stejné, jako činy Nikoly Šuhaje či Juraje Jánošíka, případně polského Jerzyho Janosika.

Tím, na koho se zapomíná (zda po právu či oprávněně, to nechť posoudí jiní) je slezský zbojník Ondráš. Přitom i v Beskydech je mnoho míst, které nesou jeho jméno. Na úpatí Lysé hory jsou jeskyně, kde údajně schraňoval svůj poklad – dodnes se to tady zve „Ondrášovy ďury“. Nad obcí Malenovice, nedaleko místa, které je známé jako vodopády říčky Satiny, je Ondrášova skála. Tady prý šéf zbojníků mluvil ke svým chlapům, vedl tady něco, jako „politická školení mužstva“ nebo „výrobní poradu“ před dalším výpadem za lupem. Ondrášovu skálu najdete u místa zvané „korýtko“ – kdo ví, zda i loupežníci tady nabírali vodu, jako to dělají dnes turisté při výstupu k Lysé hoře.
Podle legendy vede tajná chodba z Lysé hory až k hoře Ondřejník. Vchod do ní prý je schován pod dnešní kaplí svatého Antonína Paduánského. Díky této podzemní chodbě Ondráš mohl lehce zmizet a přejít přes široké údolí dnešního Frýdlantu nad Ostravicí. Jestli je pod kaplí chodba, těžko říci. Každopádně je odtud skvělý rozhled na Beskydy.

Kdo byl vlastně Ondráš? Zdá se, že žádný chuďas. Podle pramenů šlo o syna fojta (tedy řeklo by se dnešního starosty) Janovic. Některé zdroje uvádějí, že se jmenoval Fuciman, jiné mluví o Ondrášovi Šebestovi. Každopádně obě jména jsou v oblasti Valašska hojné a časté. Ondráš dokonce studoval na známém piaristickém klášteře v Příboře, což byla jedna z nejváženějších (a tedy také nejdražších) škol v oblasti Moravy a Slezska.
Ondráš se místo dalšího studia, které jej mohlo vymrštit ke kariéře kněze nebo učitele, dal na zboj. Vedl skupinu asi třiceti chlapů. Můžeme věřit starému klišé a říkat si, že bohatým brali a chudým dávali, ale podle toho, co dokládají historikové opírající se například o svědectví z výslechů zbojníků, tomu bylo jinak: brali všem a nedávali nikomu nic. Ondrášovi bylo jedno, jestli oloupil bohatého kupce o truhlu zlaťáků nebo chudého pocestného o pytlík tabáku.
Bral zkrátka, co „šlo kolem“. Ostatně ani Juraj Jánošík, ani Nikola Šuhaj ani anglický Robin Hood nekonali jinak. Pověsti o tom, jak mysleli na chudé, jsou jen bájemi pozdějších romanopisců, kteří z nich chtěli udělat čestné hrdiny, kterým nezbývalo nic jiného, než loupit. Skutečnost je taková, že stamiliony lidí přežily tehdejší dobu, aniž by číhaly někde za skálou a přepadaly kupce či pocestné… Ale kdo ví, jak se budou příští generace dívat na dnešní Juraje Kajínky, Radovany Krejčíře či Kožené Viktory.

Kolem Ondrášových „ďur“ vede značená a poutavě popsaná naučná stezka.

Podobně jako Jánošík, kterého chránila mast, byl i Ondráš zázračně ochraňován, a to svou valaškou – tedy nikoliv ženou z Valašska, ale sekyrou na dlouhém topůrku. A stejně jak Jánošíka zradil jeho druh, tak i Ondráše nakonec zabil člen jeho družiny, zbojník Juráš. Stalo se tak léta páně 1715 v hospodě ve Sviadnově, kde Juráš napadl Ondráše právě onou valaškou. Zbojníkovi bylo v té době pětatřicet let. Mimochodem, i v tom se případ podobá Nikolovi Šuhajovi z Koločavy – i jeho umlátil sekerou jeho kamarád. A jako přes kopírák to připomíná smrt Juraje Jánošíka, který byl popraven dva roky před tím, než Juráš zabil Ondráše.
Pán Lysé hory, jak se později Ondrášovi říkalo, pak byl pro výstrahu rozčtvrcen a části jeho těla vystaveny na různých místech dnešního Frýdku, mimo jiné i na nádvoří frýdeckého zámku. Juráš skončil podobně jako zrádce Ježíše Krista, Jidáš Iškariotský a podobně jako on se z odměny, kterou dostal, dlouho nedaroval. Měl slíbeno sto zlatých dukátů, místo toho dostal nakonec grunt. Protože neskončil s loupeživými výpravami, byl chycen a rozlámán v okovaném kole. Jeho druhové byli odvezeni do přístavu v Rijece, přikováni k veslům a profesi zbojníka nedobrovolně vyměnili za práci galejníků.