Nebraňte ptákům v rozletu
Nevím, jak vy, ale někdy si připadám, jako ten dravý pták, kterému nejdříve přistřihli křídla a pak mu řekli: „Rozleť se, sokolíku, nad tou krásnou krajinou. Ukaž nám, co umíš.“ A on, ten sokolík, orel, káně nebo prostě jen člověk s vizemi a myšlenkami, se místo toho, aby ladně proletěl nad lesem a ukázal, co v něm je, zůstane zabořen zobákem (nebo nosem) v blátě…
Tak nějak se musel cítit i kos, kterého jsem před časem zachraňoval na naší zahradě. Jaro bylo v rozpuku, vše kvetlo a vonělo. Já se díval z okna jak si to po čerstvě posekaném trávníku vykračuje malý kos. No, vykračuje, spíše se tak nějak kutálel. Moc mu to nešlo. Bystře, moudře a vtipně jsem pochopil, že vypadl z hnízda a jako ptačí bezdomovec je odkázán k smrti hladem, čemuž jsem se rozhodl zabránit.
Najít kosí hnízdo není jednoduché – většinou si ho kos s kosicí staví někde v křoví, aby se k nim nedostala ani kočka. Ale povedlo se, objevil jsem místo, ze kterého vypadl a opatrně jsem ho vrátil zpátky domů. Po dobře vykonané práci ornitologa-amatéra jsem si dal kafe, ale ani jsem nestačil usrknout a kos byl zase na zemi. Totální kosí nemehlo, vypadnout podruhé z hnízda, to už opravdu nemůže být normální kos! Příroda se fakt zbláznila, když už neumí ani ptačí mládě naučit, jak se sedí v hnízdě a jak se v klidu čeká na žížalu, červíka nebo brouka, kterého rodiče shánějí někde po okolí.
Strčil jsem ho podruhé zpátky do hnízda a doufal jsem, že v klidu konečně vypiju kávu. Nicméně se v mé hlavě zrodila spásná myšlenka: Vzpomněl jsem si na pana Orla, mediálně známého šéfa záchranné stanice raněných a opuštěných zvířat a ptáků v Bartošovicích na Novojičínsku. Tak mu volám a vyprávím mu vše do posledního detailu. Na druhém konci telefonního spojení bylo chvíli ticho, pan Orel zjevně přemýšlel, jak mi má tu fatální informaci sdělit. Pak se odhodlal k zásadnímu proslovu:
„On se učí létat, pane Žižko. Nebraňte mu v tom…“
Dozvěděl jsem se, že bude asi dva dny chodit po zemi, kde ho budou rodiče krmit a postupně se naučí lítat. Chudák, když si vezmu, jaké to muselo být přemáhání skočit z tepla domova na zem a já ho šoupnul dvakrát zpátky do výšky, která pro něj musela být zdrcující…
No, ale vše nakonec dobře dopadlo, příroda zvládla i můj útok na kosí instinkt. Ten malý černý opeřenec se i přes mou úpornou snahu mu v tom bránit, nakonec lítat naučil a dělal nám radost ještě několik let. Zvláště na jaře byly jeho trylky opravdu neuvěřitelné.
A poučení, které z toho plyne: neubraňte ptákům v rozletu. A to doslova, tedy těm opeřencům s křídly, zobáky a pařáty, stejně jako obrazně, lidem, kteří chtějí něčeho nového, zajímavého a nápaditého dosáhnout. Bez toho, aby se řádně a nikým neotravováni rozletěli nad krajinou, se jim to totiž nemůže podařit.
Je dnes neděle 21.února 2016 a s velký zaujetím jsem si přečetl Váš krásný web: „Kraj mého srdce“ se všemi odkazy, fotografiemi a moc pěkným povídáním o historii našeho Moravskoslezského kraje. Jako pracovník státní správy jsem měl možnost v rámci povinných návštěv poznat krásná místa našeho kraje. Byl jsem moc rád za Vaše informace o našem kraji, které mě podnítily, až budu v důchodu, mnohá místa navštívit. Nebudu patriot jen k našemu kraji, celá naše země je zajímavá, protože tady žili lidé, kteří tuto krajinu měli rádi a něco pro ni udělali.
A proč Vám taky píšu, dovolil jsem si to, protože Vás znám osobně ze schůzí Hrabovského občasníku.
Jednoho odpoledne jsem přišel domů a manželka mě informovala o vypadlém mláděti kosa z hnízda v podloubí vytvořeném z převisu šikmo rostouciho modřínu obrostlém břečťanem. Tak jako Vy, by ho vrátila do hnízda, ale to bylo hluboko v koruně a nedalo se tam dostat. Malý kos, ještě úplně bez peří, byl podchlazen a téměř nehybný, mysleli jsme, že je mrtvý. Ale moje paní, lidská lékařka, ale i ochraňovatelka všech zvířat se nevzdala a holého kosa zahřívala v dlaních a on se postupně začal probouzet k životu.Násilně mu otevřela zobáček a kapala do hrdélka cukrový roztok. Kosáček otevřel jedno oko, pak druhé…. Máme velkou zimní zahradu se zelení a kos byl zpočátku v bedničce a brzy jsme ho dali do klece od naší andulky. Musel být krmen zpočátku co hodinu, měli jsme u něho střídavé služby. Dávali jsme mu výživnou stravu, syrové maso, vejce, vařenou zeleninu i mouchy. Dokonce si na něho zvykly i naše kočky, kterých máme díky „odpovědným sousedům“ nyní již jen 7. Spaly vedle klece a kos jim ozobával srst. Náš kos nám rostl jako z vody, seděl nám na prstu, učil se sám zobat a byl moc krásný. Měl však hadicap, při pádu z hnízda si zlomil křídlo. Manželka se mu ho snažila rozhýbat, natahovat, masírovat. Nikdy se ale nenaučil tak dobře létat jako ostatní kosové na naší zahradě. Postupně jsme jej nechávali s klecí venku přes den a on si zvykal. Tréninkové lety probíhaly v zimní zahradě, krásně se opeřil a zesílel. V záchranné stanici v Bartošovicích nám řekli, ať Pípáka přivezeme, že zbytek života stráví ve volieře. Zkoušeli jsme trénovat o to pilněji,aby ho nečekal tak těžký osud. Pak jsme ho jednoho dne pustili z klece volně do zahrady a on se pohyboval po stromech okolo našich plotů a nechal se dále krmit syrovým masem a už i chodil po zemi a sám hledal potravu. Naše kočky ho nechaly být, braly ho za svého i naše mladá fenka ho hlídala. Koupal se v lavoru na střeše zahradní budky, vesele popípával a my věřili v happy end. Náš kosík, Pípák, přežil první noc, pak i druhou, ale… . Vzhledem k jeho typickému projevu v pípání, jsme ho vždy na zahradě hned poznali a našli, měl červenou gumičku na nožce a chodil za manželkou jako za maminkou s otevřeným zobáčkem. Další den už nepípal, tak jsem se ho vydal hledat a po hodině jsem ho našel mrtvého na sousední louce v seně, jak traktor s čertem obracel seno a on se asi chtěl schovat před tím hrozným strojem. Pohřbil jsem ho na naší zahradě k ostatním zvířátkům, co nás už opustila a odešla do zvířecího nebe. I když to dopadlo špatně, nelitujeme našeho rozhodnutí pomoci zvířeti. A nějaké ponaučení z toho plyne-přírodu neošidíš, ale pokud můžeš pomoci slabšímu, pomáhej, ikdyž naděje na dobrý konec je malá. Je nás mnoho, kteří se takto chovají, ale více je těch, co jsou slepí a žene je jen touha po penězích a moci. Děkuji Vám, že i Vy patříte k těm lidem, co umí pomáhat a osud přírody jim není lhostejný.