Věřte domorodcům (aspoň těm hodným)
Mnozí cestovatelé (a nejsem v tom výjimkou) přistupují nedůvěřivě k tomu, co jim nabízejí místní lidé, tak říkajíc domorodci. Někdy se vyplatí jejich rady vyslyšet.
Převozníkovi na břehu moře na Srí Lance, který si říkal Garfangel, jsem původně také nevěřil, když mi říkal, že jen na jeho loďce se dostanu na malý ostrůvek na druhém břehu řeky ústící do mořské zátoky. „Jsou tady silné proudy a skončíš buď uprostřed moře, nebo v džungli ve vnitrozemí,“ vysvětloval mi, že na ostrov se plavat nedá.
„To víš, že jo, tam si zaplavu klidně sám, vždyť je to nějakých dvě stě metrů,“ řekl jsem mu plynulou češtinou, aby mi nerozuměl. „Chceš ze mne jenom vytáhnout peníze, jako kdybych vás neznal, oškubete turistu jako slepici.“
Jen tak v plavkách jsem se tedy vrhnul do proudu řeky s tím, že za pár minut se budu kochat pocitem objevitele pustého ostrůvku, na který navíc doplavu sám, bez cizí pomoci. Nedbal jsem ani na to, že Garfangel se tvářil opravdu vyděšeně. „Předvádí slušný herecký výkon,“ říkal jsem si.
Po pár metrech jsem ucítil, jak mne něco silného, mocného a neviditelného uchopilo a já odplouvám úplně jinam, než je ostrov. Garfangel nelhal – proudy byly tak silné, že jsem plul do vnitrozemí Srí Lanky…
Trvalo to pár dlouhých minut, než jsem se vydrápal na břeh, na ten, ze kterého jsem vyplul, jen o pořádný kus dál, než jsem k dobývání protějšího břehu vystartoval. Chvíli jsem ležel na břehu a vzpomněl jsem si na větu, kterou vyslovila herečka Eva Holubová ve známém filmu: „Ležel tam, jak vyvržený vorvaň.“…
Celý příběh má happy end: druhý den jsem se svou ženou nastoupil do člunu převozníka Garfangela, ten nás přepravil na protější břeh řeky a my vystoupali k úžasnému chrámu na vrcholku skály na nejvyšším bodě ostrova. Suchou nohou, a za pár dolarů… „Měl jsi včera štěstí, kamaráde, příliv tě dotlačil do vnitrozemí. Kdyby byl odliv, skončíš někde uprostřed moře,“ vysvětlil mi převozník a tentokrát jsem mu už věřil…