Je to hora, která působí jakýmsi druhem magnetismu. Přitahuje tisíce lidí. Jsou i tací, kteří nevynechají jedinou příležitost, jak sem, na vrchol beskydské Lysé hory, do výšky 1323 metrů nad mořem, vyrazit. Říkají si „lysaři“ a počet výstupů na tento náročný beskydský vrchol si svědomitě zapisují do vrcholové knihy, z čehož se dočtete, že někteří jsou zde každý den… Někteří z nich si nedovedou představit úspěšný den bez toho, aby byli na vrcholu této hory, a teprve po brzkém ranním výstupu vyrážejí do zaměstnání.

Přestože vyjít sem znamená notně propotit tričko, není se čemu divit. Lysá (neboli Gigula, jak jí říkávali turisté v dobách Petra Bezruče) není nikdy stejná – jednou nabízí pohledy na okolní kopce i slovenské velehory, jindy se noří do tajemné mlhy či předvádí kouzla zimních krás…

 

Když je krásné počasí, a to v létě i v zimě, připomínají některá místa trasy Václavské náměstí – tolik tam bývá turistů. Vrchol hory pak bývá obležen chodci, cyklisty, pejskaři, rodinkami s dětmi. Jsou však stále trasy, na kterých skoro nikoho nepotkáte a můžete si vychutnávat ticho a klid hor.

Lysá umožňuje mimořádný výkon pro sportovce. Turistům nabízí neskutečné výhledy až na vrcholy Vysokých Tater. Skialpinisté ji zdolávají, když už nikde v okolí není sníh. Cyklisté, kteří ji vyjedou, pak každý jiný kopec v Česku považují za obyčejný hrbol…

Lysá hora je nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. Ale není to jen obyčejná hora, jež se tyčí mezi městem Frýdlant nad Ostravicí a vesnicí Ostravice. Není to žádná velehora, ale i se svými 1323 metry nadmořské výšky dokáže pořádně potrápit, na druhou stranu přitahuje výletníky. Jsou lidé, kteří si víkend bez výplazu na lysou nedokážou představit.

Turisty přitahovala od nepaměti. Ostatně Petr Bezruč, slezský bard a básník o ní často psával ve své drsné poezii – stejně jako o chalupách, kostelích a lidech, kteří v jeho milovaných Beskydech žili. Psával o jejich těžkém životě – (viz úryvek básně Oni a my).

Sám Bezruč na Lysou horu (nebo na Giguli, či Gigulu, jak se hoře kdysi říkalo) také často vycházel. Dokonce prý ještě v době, kdy mu bylo osmdesát let. Ostatně v té době žil ve srubu na Ostravici, v místě, odkud začínají nejfrekventovanější turistické trasy. Však taky turistická chata na vrcholu nesla básníkovo jméno. Než ji v roce 1978 totálně zničil požár. Mimochodem, zrovna teď se konečně staví dvě nové chaty, takže kromě repliky Bezručovy chaty zde vyrůstá také chata Slezský dům.

Výhled na Lysou horu jako bonus

Lysá hora je pojem. Když realitní makléři mají v nabídce dům, třeba na okraji Ostravy, ve Frýdku-Místku či v okolí Havířova a z jeho oken je vidět typický horský masív, s vysílačem na špici, umí toho náležitě využít: „Dům s vyhlídkou na Lysou horu,“ píše se pak a tato věta dokáže vyšroubovat cenu nahoru… Stejně tak na parcelách, z nichž je vidět pohoří Beskyd, vyrůstají honosné rodinné domy. Mnohé od významných architektů. A všechny jsou situovány tak, aby se dal při popíjení kávičky na zahradě sledovat vrchol hory.

Má to ostatně i své praktické výhody: „Lysou horu vidím z okna ložnice. A často podle ní poznám, jak bude druhý den,“ říká Šárka z Ostravy-Hrabové. „Někdy je viditelnost tak dokonalá, že doslova vidím jednotlivé stromy na úbočí hory. Pak vím, že druhý den bude pršet,“ říká paní Šárka, která pak také často i podle toho, jak vypadá počasí z okna jejího domu, na lysou vyráží – na běžkách, pěšky nebo na kole.

„Na té hoře je něco výjimečného. Prostě se ráno podívám na webovou kameru, a pokud to jde, musím na ni vyrazit,“ říká čtyřicetiletá Gabriela z Klimkovic, městečka nedaleko Ostravy. A není jediná. Jsou dokonce lidé, kteří musí být na vrcholu skoro denně. „Posledně jsem byl na vrcholu dvakrát,“ říká padesátiletý Pavel, který má chatu na Ostravici. „Ráno jsem vstal brzy a tak jsem vyrazil na kole. Vrátil jsem se dolů na chatu kolem jedenácté a začal se nudit. Tak jsem vzal syna Františka a vyjel ještě jednou s ním v přívěsném vozíku za kolem“. Takový výkon je ale mimořádný. Pavel je trénovaný chlapík a jezdí na kole i maratony horských kol. Většina lidí považuje za slušný sportovní výkon i jedno zdolání vrcholu.

Jedním z těch, koho potkáte na vrcholu Lysé hory často, je i Pavel Česlík z Ostravy. Nepatří sice do klubu “lysařů”, kteří si své výstupy zapisují do knihy v hospodě zvané Šantán, ale i tak nevynechá příležitost, aby na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd vyrazil, a to v zimě, v létě, na kole, pěšky či na lyžích.

“Někdo chodí do posilovny, já si vyjdu na Lysou horu. Je to sportovní zátěž na čerstvém vzduchu,” říká muž, který má oproti jiným milovníkům těchto výstupů výhodu, protože má chatu v obci Ostravice, tedy přímo na úpatí Lysé hory.

Pavel Česlík “výlety” na lysou bere jako trénink pro dálkové pochody (jako je známý drsný závod na Sedm beskydských vrcholů) a maratony horských kol. “Je to skvělá fyzická zátěž, takže to mám jako přípravu na závody. Navíc někdy si Lysou horu zpestříme ještě výstupem na protější horu Smrk. To jdeme v nějaké partičce a to už je opravdu trénink na závody”.

Kolikrát za rok na Lysou vyjdeš?

“Můj roční rekord je 150 krát za rok. Teď ale mám dvě malé děti, takže už to nestíhám tak často. Proto mám sto výstupů ročně,” směje se chlapík, kterému by jeho věk nikdo, ale opravdu nikdo, nehádal.

Nejradši má trasu od hráze přehrady nad vesnicí Ostravice, kde chodí nejméně lidí.

Kromě svých pěších túr je Pavel Česlík známý tím, že Beskydy projíždí na kole. A cestou na Lysou horu už dokázal utahat nejednoho svého kamaráda, o čemž by ostatně mohl vyprávět i autor tohoto textu…

Na kole, pěšky, na lyžích

Na vrchol vede mnoho tras a hora přitahuje cyklisty, pěší turisty i skialpinisty. Asi nejvíce lidí vychází z Ostravice a jde po červené stezce. Daleko malebnější je trasa od hráze přehrady Šance. Cesta vede po žlutě značené turistické značce a není tak prudká, jako třeba z Ostravice. O to déle však trvá. Je třeba počítat s dvěma hodinami směrem nahoru a s hodinou a půl směrem dolů. Zato tudy neproudí takové davy a cesta vede statným bukovým lesem. Pod vrcholem pak výletníci procházejí přírodní rezervací Mazácký Grúnik, což je jediné místo pod vrcholem Lysé hory, kde jsou dochovalé původní stromy.

I na kole se dá jet mnoha cestami, ale jen jedna vede celá po asfaltu, takže pro jezdce na silničních kolech jiná možnost neexistuje. Je to silnice, která slouží k zásobování chat na vrcholu (na Lysé hoře sídlí mimo jiné Horská služba a také meteorologická stanice). Začátek silnice najdete v místě, které se jmenuje Papežov a je tady i malé parkoviště pro ty, kteří přijedou s koly na střeše.

Asfaltka měří osm a půl kilometru. Zdálo by se, že je to sranda. Kdo ale tuto vzdálenost ujede v čase pod jednu hodinu, je dobrý. Bodejť, když na těch osmi a půl kilometrech je třeba vystoupat o sedm set výškových metrů. Asi nejhorší je úsek mezi šestým a sedmým kilometrem (kilometry jsou napsány na okraji cesty, což tam zůstalo z jednoho z mnoha cyklistických závodů, které se na tomto úseku konají). Tak tedy mezi šestým a sedmým kilometrem vystřídá serpentiny nekonečný rovný úsek. Jedete na nejlehčí převod a máte pocit, že stojíte… Pěší turisté kolem vás nejdou o mnoho pomaleji, než vy. Naopak posledních asi pět set metrů je proti očekávání najednou „pohoda“. Posledních pár desítek metrů od poslední zatáčky až k vysílači už je to po rovině. Na konci je dokonce na cestě namalovaná cílová čára, čímž si i rekreační jezdci připadají jako závodníci. Ovšem pozor, skutečný vrchol je ještě o kousek dál a výš, je třeba k němu dojít pěšky. Poznáte jej podle betonového obelisku a především podle báječných výhledů na Ostravu, Frýdek-Místek, Paskov, Frýdlant nad Ostravicí… (pochopitelně jsou i mlhou zalité dny, kdy nevidíte dále, než na špičku svého nosu).

Ideálním místem je Lysá hora pro milovníky skialpu. Díky tomuto modernímu způsobu zimní turistiky se dá na vrchol dostat například údolími mnoha potoků, které z lysé stékají. Jedna z tras vede z již zmíněného Papežova. Asfaltka se v zimě mění v jednu z nejlépe udržovaných běžkařských tras v Beskydech. Na skialpu se ale dá odbočit do lesa a jít divokou přírodou. Často tady trénují opravdové horolezecké hvězdy, včetně Libora Uhra – pokořitele himalájských velikánů.

 

Vrchol je místem, kde se oddat výhledům a jen těžko se odolat fotkám zvaným „panoramata“. Vidět nejsou jen okolní vrcholy Moravskoslezských Beskyd, ale v době inverze, kdy je ideální viditelnost, si turisté s oblibou fotí hřeben Malé Fatry a dokonce reliéf Vysokých Tater. Zato směrem dolů, tam, kde leží Ostrava, Frýdek-Místek či Karviná, je v době inverze vidět většinou jen temná vrstva smogu… I proto vycházejí lidé na beskydské vrcholy, které díky své výšce bývají už nad inverzní vrstvou, takže většinou se na nich dá opalovat a užívat až italsky modré oblohy.

Nebezpečná hora

Není v Česku jiná hora, která by měla na svědomí tolik tragédií. Každý rok si „lysá“ vybírá nějakou oběť. V minulosti byla neštěstí zaviněna hlavně nečekanou změnou počasí, kdy někdo zabloudil a umrzl. Dnes, čím dál častěji se zraní někdo, kdo přecení své schopnosti či síly.

Podle záchranářů z horské služby přibývá právě cyklistů, kteří se z vrcholu řítí terénem a nezvládnou řízení. Ale nemusí jít vždy rovnou o život. Lysá je nebezpečná i proto, že na jejím vrcholu bývá zcela jiné počasí, než v údolí. Mnoho lidí pak padá na zledovatělých chodnících, což v tom nejlepším případě skončí vymknutým kotníkem.

 

Několik let je kousek pod vrcholem hory jakýsi symbolický hřbitov, kde jsou některá neštěstí popsána. A ne vždy jde o zbloudilé či zraněné turisty: tak třeba v roce 1964 nad horou přelétávaly dvě stíhačky Mig 17. Šlo o cvičný vojenský let, při kterém jeden z pilotů ztratil v mlze orientaci a narazil do bočního hřebene hory… Místo symbolického hřbitova poznáte podle velkého dřevěného kříže v místě, které se nazývá Hellerova zatáčka, podle Břetislava Hellera, který se tady převrátil v roce 1969 v terénním autě na staré cestě, kterou se kdysi zásobovaly místní chaty.

A málokterá hora je opředena tolika pověstmi. Jednou z nich je povídání o tom, že v jedné z jeskyní je ukryt poklad zbojníka Ondráše. Doporučuji nechat ho na svém místě, protože pokud pověst nelže, hlídá tento poklad strašlivý had. Kdybyste jej potkali, poznáte jej snadno – nosí prý na hlavě zlatou korunku…

Milovník krás nemusí až nahoru

Hřeben nejvyšší beskydské hory nabízí spoustu krás i pro lidi, kteří nemají dost času nebo sil vyjít až na vrchol. Jedním z nejhezčích míst celých Beskyd je údolí, doslova kaňon, který si vyhloubila říčka Satina. Systém malých vodopádů je jedním z nejčastěji fotografovaných námětů Beskyd. Najdete jej kousek od obce Malenovice. Od hospody Rajská bouda vás turistická značka dovede k Satinským vodopádům. Říčka Satina se tady zahloubila a vytvořila tůňky, peřeje, splavy. Díky informačním tabulím se dozvíte něco z historie kraje i o přírodních jevech, jako jsou místní jeskyně (nepřístupné) a nebo již zmíněný kaňon Satiny.

Stylové občerstvení, kde je obložen nejen lokál, ale i okolní louky, nabízí hospoda u Veličků. Je to typická valašská dřevěnice, kde vznikla hospoda už v roce 1825. Jde tedy o nejstarší hospodu v Beskydech a na jejím duchu je to znát. K hospodě se dá dojít od Frýdlantu nad Ostravicí nebo od Malenovic a kdo chce vychutnat atmosféru dávno zašlých časů, neměl by hospodu vynechat.

Známým pietním místem, kolem kterého vede jedna z mnoha tras, je kamenná mohyla na Ivančeně. Místo připomíná umučení skautů za druhé světové války. Dnes bývá mohyla obložena kyticemi, ale v době před rokem 1989 tam státní bezpečnost rozháněla lidi, kteří si smrt skautů přicházeli pravidelně připomenout…

Dokonce i v obcích pod Lysou horou (tedy zdolatelná i bez jakéhokoliv turistického výkonu) jsou místa, která stojí za návštěvu. Jedním z nich jsou peřeje na řece Ostravici, které řeka vytvořila pod obcí Ostravice. A kousek od peřejí se dá navštívit již zmíněný srub Petra Bezruče, kde se dá dozvědět mnohé o podivínském životě tohoto básníka, který ve stáří žil hodně osaměle. Žil více méně z toho, co v době své plodné práce napsal. Skoro nepřijímal hosty, a když, tak jen v neútulné, tmavé kuchyni, protože věděl, že takto návštěva brzy odejde. Dokonce i komisi, která mu přinesla ocenění národního umělce, přijal v této nehostinné místnosti svého srubu. A nechal prý delegaci pěkně dlouho čekat.

Úctyhodnou kondici si udržoval jednak už zmíněnými cestami na Lysou horu (říkal jim výplazy) a také koupáním v ledové Ostravici.

A když už jsme opět u Petra Bezruče, pak doporučuji navštívit vesnici Staré Hamry. Kdysi prosperující vesnice zmizela pod přehradou na pitnou vodu, kterou je zásobováno Ostravsko. A jedno z mála míst, které se dochovalo, je místní hřbitov a na něm pomník Maryčky Magdonové, jejíž smutný osud Petr Bezruč popsal ve svých Slezských písních. (Jen pro pořádek – skutečný hrob Maryčky Magdonové je ve vesnici Pražmo).

Nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd je tak ideálním místem pro lidi, kteří hledají přírodní krásy, sportovní výkon i vlastivědný zážitek.

 

Petr Bezruč:

Oni a my (Slezské písně)

Jsme v horách, tož k žití jsou dány ty hory,
Jsme v lesích, tož k žití jsou jenom ty bory,
Tak Boží je zákon, jejž cítil by v duši,
Kdo trochu má studu; jsou pánové hluší?
Nám pobrali školy, nám pobrali chrámy,
řeč cizí a surová fičí nad námi,
jdou z Modré a z Polské a z dunajské strany
jak kobylek davy na chudobné lány,
a každý nás do tváře udeřit smí,
jsou pánové oni a rabové my